Je to deset let, co se norští Ram-Zet uvedli dnes občas rozporuplně

hodnoceným albem Pure Therapy. Ať už znáte nebo neznáte, za ta léta si jejich hudební koláž na pomezí gothic, black a já nevím jakého ještě metalu získala nemálo fanoušků a příznivců. Dvěmi následujícími alby si dokonce partička vysloužila nálepku avantgardní formace, s čímž zas tak nemůžu žít, nicméně pravda je, že experiment a místy opravdu nečekané momenty dělají z kapely

originál svého druhu. Neotřelý je taktéž i obsah – souboj Zeta a Sfinx, jakožto pacienta a sestry z ústavu pro choromyslné, zachycený do vokálního souboje vyzní přesvědčivě a podmanivě, zmíněná alba sytí notnou dávkou vnitřního napětí. Otázkou je, jak dlouho se dá mlýnek otáčet v tak vyhraněném prostoru, když navíc právě hrátky s tím, čemu se všeobecně říká gothic metal, víc než často spadají do totálně trapného opakování fádních stereotypů.
S Neutralized jsem to viděl zkraje docela špatně. Od původní radikálnosti prožívá kapela ústup směrem ke konvenčním vodám. Nahrávka upouští plyn na pedálu energie a strohé agrese, taky onen vokálový duel zní spíš partnersky než nepřátelsky. Jaké bylo ovšem mé překvapení po konfrontaci novinky se staršími dílky. Jak dlouho jsem je totiž neslyšel, tak jsem ani nevěděl, že mě staré pózy Ram-Zet přestaly bavit! Nemyslím, že je nemůžu doposlechnout, ale spíše že z nich nemám radost. Celé si je odtrpím a těch několik hitovek to nevytrhne. Co s tím?
Neutralized dokáže stále mile překvapit. Technicky vkusný materiál se zbytečně nelopotí s vršením motivů ve valnou kopu. Dovede ve správný moment zpomalit, někde pro změnu zase šlápnout na plyn - to je určitě dobrá práce. Na druhou stranu tam, kde posluchače nahrávka nedovede upoutat něčím

charakteristickým a osobitým, nastává opačný dojem – album je přespříliš táhlé, aniž by mělo tolik skutečného obsahu. Hodinová nahrávka, osm songů, z toho hned tři desetiminutovky a nemálo vaty. Ze schizoidního harašmentu je propracovaná lehká deviace a já nevím, jestli se s tím dovedu smířit. Album mě naprosto vůbec nepřesvědčuje o svém úmyslu, je mu stěží rozumět, byť je třeba oproti Intra mnohem osobnější a intimnější. Z pouhého šílenství je jistý druh lásky mezi Zetem a Sfinx, my se dostáváme na kost tak osobnímu vyznání, ale ne dost, abychom mu plně rozuměli.
Jak si nejeden všimne, Zetovi zvoní hrana a nakonec umírá. Je to konec i pro mě. Album mělo být drsnější, kratší a zvrhlejší.