Nikdy jsem Rammstein neposlouchal. Jejích dřívější tvorba mě nezasáhla. Tu a tam mé uši podráždila nějaká nejmenovaná skladba z jejích dílny, ale hlubší průnik do nitra se nekonal. Mé snobské ego se jen povýšeně rochnilo ve své majestátnosti, když spatřilo Rammsteiny v nějakém nejmenovaném ESOidním pořadu na televizních obrazovkách. Jak opovrženíhodné – Rammstein se zjevovali mezi těmi všemi Ejkny, Centy a různými solárně upravenými soulovými zpěvačkami 21. století, kde ze slova soul zbyly už jen ohlodané kosti. A němečtí massmetalisté se cítili v této společnosti jako ryba ve vodě. Hráli je všude.
Dnes už v důsledku nebezpečně zvýšené hladiny tělních tekutin Rammstein v

televizi moc nevysílají. Videoklip ke skladbě Pussy se stál nadnárodním fenoménem a shlédlo jej možná kolem 6 mld lidí na celé planetě, a to i přes to, že je oficiálně zakázaný. Tohle je však onen paradox internetové doby. Videoklip je to bezesporu zajímavý, ostatně na videa si Rammstein vždy potrpěli. Často se jednalo o poutavé minipříběhy nebo zajímavě zpracované vizuální postřehy, kterým nechyběl nápad, humor a v neposlední řadě přesně namířená provokace. Bylo jen otázkou času, kdy se Rammstein projeví explicitně požitkářsky sexuálně – a tak nastal čas Pussy. Nic naplat, není třeba hlubokého zkoumání hudební i textové složky, abychom pochopili, že Rammstein jsou vysoce testosteronovou kapelou. Je to hudba zpocených lidských těl a divoce roztoužených vlhkých klínů. Na albu Liebe ist für Alle Da se objevuje hned několik skladeb se sexuálním podtextem.
Na rozdíl od bezprostřední a hravě uvolněné Pussy u řízné a vpřed uhánějící titulní Liebe ist für Alle Da na vás koukají zvrácené oči sexuálního devianta. Podobné pocity pak vyvolává drsná B********, u které nelze jednoznačně určit, o čem vypovídá. Přesný význam v německém slovníku neexistujícího slova Buckstabu zná pouze sám čert (přesněji řečeno, zpěvák a autor textů Till Lindemann), přesto hrdelní řev, kterým Lindemann pronáší tenhle germánský neologismus, zákonitě vzbuzuje pocit něčeho perverzně oplzlého. Kluci němečtí však dokážou o lidských touhách pojednávat i s nádechem romantismu. O tom, jak chutná to „první“ jaro někde pod Eiffelovkou vypráví jemnější (s výrazným přispěním akustické kytary a zasněných kláves) Fruhling in Paris. Naopak o tom, co chytneš v žitě, se zpívá v agrárně – folklórní erotické selance Liese. Zde je třeba zmínit, že onu

skladbu Liese, stejně jako čtyři další písně na regulérní verzi alba nenajdete. Na trhu se totiž objevila také limitovaná verze alba Liebe ist für Alle Da - Deluxe, která obsahuje pět bonusových skladeb. Upozorňuji, že se nejedná o žádné „odložené případy“ a že minimálně trojice bonusů se třpytí kvalitou nejvyšší. Majestátní, vznešená, středně pomalá Fuhre Mich je pak žhavým kandidátem na nejlepší song celého alba.
Za zmínku stojí i další skladby s alba LIFAD. Např. nitroglycerinová a z řetězů utržená Waidmanns Heil, „depešácká“ Haifisch, v jejíž textové složce se dozvíme, že i ten největší predátor občas ztratí víru a tiše trpí: „Žralok slzy má jak hráchy a ty mu kanou po tváři, ale žralok žije v moři a tak ty slzy nejsou vidět. V hlubinách je osamění a tak slza ukápne, a proto je v moři voda slaná.“ Dále pak Mehr s dechberoucím přesvědčivým melodickým zpěvem, mrazivě temná Wiener Blut, kde se v celé své děsivé kráse zjevuje rakouský „sklepmistr“ Josef Fritzl nebo krásná Roter Sand, ve které jsme vtaženi do středu dění jednoho pistolnického souboje. A já přímo zatoužil vrátit se někam do 18. století, kdy si ještě lidí uvědomovali, že hrdost, ctnost a láska jsou přínosnější hodnoty než marná sklíčená existence v prohnilém světě. Smrt nebo život. Všechno nebo nic.
S rukou na srdci můžu prohlásit, že nenajdete na LIFAD vyloženě zpackanou skladbu. Možná trochu pomalejší je samotný rozjezd alba, konkrétně jeho první dvě skladby, kde hudební kvalita poněkud pokulhává. Určitě nenadchne také už stokrát zmiňována Pussy, kde ptáci stojí sice vzpřímeně, ale jejich zpěv je poněkud povadlý.
Celkově vzato, hoši berlínští mě velmi mile překvapili. Svou úderností, upřímností a obsahem. Mnoho jiných kapel a hudebních „géniů“ současnosti (narážím např. na letošní počiny Porcupine Tree nebo

Dream Theater) by mělo vzít nohy na ramena a s okamžitou platnosti se jít někam utopit. Rammstein jsou sice jiný žánr, ale letos taky napříč žánry jiná kvalitativní liga, která nejnovější desky výše zmiňovaných a desítky dalších sežere u snídaně i s chlupama. Auf Wiedersehen!