Tak tahle deska je fakt jedovatá slina, nazelenalej chrchel, hutnej kemr. Rokkenrolová síla ohlodaná na kost, vybičovaná na maximum a zahuštěná vrchovatou porcí agrese. Adrenalin utápí veškerý sny o originalitě, umělecký hodnotě a dalších nesmyslech, hlavní je nepouštět nohu z plynu a držet nůž na krku, ideálně obojí najednou. Bicí nikdy dozadu, nikdy okolo, vždycky zběsile dopředu, kytary slepě mlátěj kolem sebe v primitivních výbojích a celý je to zabalený do chrastivýho, absurdně přebuzenýho zvukovýho kabátu, ze kterýho stříká testosteron. A na starost maj tenhle cirkus lidi z nejpovolanějších – parta lidí okolo Justina Pearsona, kterej se v minulosti točil okolo věcí jako The Locust, Some Girls, Head Wound City nebo Holy Molar.

Ono se řekne dělat intezivní bordel, ale. Mezi intenzivním bordelem a nudným bordelem je často položenej jenom kopírovací papír a ne každej ví, jak ze svejch nápadů ždímat adrenalin. Zkušenosti s podobnou muzikou tady znamenaj velký plus. Vyrůstá z nich jasně danej koncept desky, kterej je stejně důležitej jako hudba samotná. Deska o 11 písničkách, který se vejdou do třinácti minut. Takže písnička ztěžka překonává minutovou hranici a jen zřídka čítá víc než tři nápady. Nápady, který ze sebe za minutu ždímání vydaj úplně všechno, dýlka a množství je tu v ideálním poměru. Celá deska je tak postavená: aby ždímala rokkenrol na maximum a byla s tím rychle hotová. Připomíná to přístup Ampere a i výsledek je dost podobnej. Adrenalinová šmouha. S tím rozdílem, že tady se pod nánosem agrese a nasranosti místo nervního kroucení skrejvá rokkenrol a to znamená jediný: výzva k tanci. Nechci vidět, co to 15. listopadu se Sedmičkou udělá.