Říká Vám něco jméno Rites of Daath? Nic? Tak tedy vězte, že jsou to znovuzrození Cemetery Whore. A pokud Vám ani tohle jméno nic neříká, rozhodně s tím nic nedělejte, protože Cemetery Whore nestojí ani za napsání jména do Googlu. Hráli takový nic moc thrash/death s mizerným zvukem. Rites of Daath zní podstatně líp, k metalu se staví mnohem seriózněji a v roce 2017 vydali EP Hexing Graves. Tohle EP už mělo elementární kvalitu a na dvaceti minutách předvedlo, že ambice Tomasze Przewora a spol. jsou vyšší, než angažmá v lokální srandakapele (mmj. Traktor). Přesto si nemyslím, že by bylo potřeba se k Hexing Graves zpětně vracet.

Plnotučný debut prezentují Rites of Daath letos na desce s už plně vyvinutým zvukem, se super profi obalem a s jasnou představou, co a jak hrát. Zvuk z Roslyn studia možná nemá parametry úplné žánrové špičky, ale v pohodě v rámci žánru obstojí. Ostatně, je daleko podstatnější obsah, než vyvoněné zvukově vymazlené nic. Podíváme-li se desce zlehka na zoubek, rychle zjistíme, že jde o přímočarý ohyzdný death metal, ponejvíc pomalý, který se ale nebojí ani občasných rychlejších pasáží. Tenhle původně asi „retro-žánr“ (Innumerable Forms!), který nedávno především v USA silně popularizovaly labely jako 20 bucks spin a Sepulchral Voice, zažívá novou konjunkturu. Připadá mi, že poslední nejméně dva roky, kdy chrlení alb nabralo nevídané obrátky, se zároveň rozdíly v rámci subžánru minimalizovaly. Nuancovat mezi Rites of Daath, Diabolic Oath a třeba Temple Nightside je nejen obtížný, ale dost možná i trochu zbytečný úkol. Máte-li rádi pomalý valivý death metal, který vychází z Asphyx a Incantation, dá se Rites of Daath doporučit. Jdete po originalitě? Tak to prosím pokračujte jinde, protože tady nic originálního není.

Těm, kteří přes varování mají nutkání hledat cokoli nového v pomalém death metalu, rád Doom Spirit Emanation doporučím. Krakowská smečka vše oddřela poctivě. Riffy tu jsou kvalitní, byť rozhodně nepřekvapí a aranže jsou podle mne na slušné úrovni. Okultně rituální deathmetalová poloha připomene jednodušší (nechci říkat přímo anti-technické) deathmetaly jako Necros Christos nebo Grave Upheaval. Oproti prvně jmenovaným je tu víc hudby, oproti druhým techničtější pojetí, oproti oběma ale mnohem méně husté svinstvo.

Ostatně nemá smysl dál nahrávku rozebírat. Myslím, že obrázek si utvoříte už po jediné písni, pro tyhle účely bych doporučil Shrines of Seclusion, která se mi líbí z alba nejvíc, přestože vrcholem by asi měla být desetiminutová následující Primeval Depths of Chaos. Nechci soudit, jestli je materiál dost intenzivní na 38 minut, protože nápaditost, jak je z předchozího textu zřejmé, tu nehraje prim. V určitých momentech alba se ale podařilo navodit poměrně slušnou atmosféru, což nevím, jestli by na menší ploše fungovalo.