Kamera, klapka, Rivers of Nihil počtvrté, podruhé s plnohodnotným albovým přírůstkem. Ačkoli se v nich vlastně nic závratného neděje, už první tóny úvodní Heirless mi vyráží dech a prozrazují na Rivers hned několik novinek. Především se od minulého počinu (Mana Studios) vyčistil a projasnil zvuk, leit motiv skladby je temný, atmosférický, trošku nablacklejší… k tomu, co následně přijde, si lepší úvod nemohli připravit.

A pak… monumentální nástup Perpetual Growth Machine Vás srazí do kolen, ale vůbec celá skladba je nesmírně strhující. Jak energií, tak nápady. O dynamice ani nemluvě.  Už minulá deska The Conscious Seed of Light naznačila, že Rivers of Nihil mají nápady a jsou talentovaní, ale že hned s následující deskou nepřeřadí o jeden rychlostní stupeň, nýbrž rovnou o tři, na to bych nevsadil. A následná Reign of Dreams nese podobné aspekty jako Perpetual…, ale vraťme se drobně zpět.

Minulá, dva roky stará deska byla celkově hrubší a žánrově natlačenější, harmonicky nihilistická a silně do blacku, prostě poctivě deathmetalovější s drobnými emotivními výjezdy, které na Monarchy na povrch vyplouvají v plné míře. Jestli na debutu byly slyšet vlivy kapel jako Morbid Angel, na novince jsou už prakticky pasé a Rivers lze pokládat za stoprocentně současnou kapelu, která ke „starým“ vzorům našla cestu po svém.

Se Sand Baptisim přichází novinka. Rivers of Nihil se v ní tentokrát opravdu hodně noří do atmosféry, hojně využívají nejen atmosférických ploch v pozadí, silně zastoupeny jsou i rozkladové a pulzně frázované kytary. A inspiraci zde mohli posloužit tací Behemoth. Čichala se síra, to je jasné, jenže RoN jsou na Monarchy primárně věrni death metalu, takže v aktuálním případě nejde vůbec o žádný blackened, což se o desce předchozí říci nedá. A místy, jako třeba v Ancestral, I, má zvuk desky charakterově blízko až k chrámovému dómu. Je mocný, prostorový, konkrétní, kompletně mě obestupuje. A vůbec je celkově killer. Naprosto. Do osmiček podlazený sedmičkový masiv, výrazná a nezanikající basa, čisté a propracované bicí a správně přiškrcený, barvou a polohou vlastně originální, vokál, který snad drobně směřuje někam k Mikeu DiSalvovi. Nebude ale pro svou přiškrcenou tlačenost každému sedět, je ale svůj.

Rivers of Nihil se ovšem neutápí v atmosféře, muzika má riffově i svým průběhem strašnou sílu a krom agresivity v souladu vyznívá vlastně docela brutálně, ačkoli bych ji za brutální neoznačil. Nebýt jejich výrazné i poměrně vyzrálé práce s atmosférou, Rivers by se klidně mohli bratříčkovat s Hate Eternal (nebo Job for a Cowboy), ale přitom mají sakra společného třeba s(e mnou vyzdvihovanými) Fallujah. Z jejich muziky ale, především v první půli, prýští frustrace, skepse, zármutek, jsou cítit vnitřní zranění… jako by si s někým imaginárně vyřizovali účty. Druhá půle (a třískladbový závěr celkově) se stáčí a noří na atmosféričtější stranu, která v posledních dvou skladbách nad muzikou přebere nadvládu. Přijetí, smíření, naděje... nová cesta.

Někdo Rivers of Nihil bude nazývat technickým death metalem, v jejich případě já ovšem budu mluvit o progresivitě (Monarchy). Není zde totiž moc úseků, které by se vyloženě do tech polohy tlačily (nejsou to žádní Archspire a na podobné honění not zapomeňte), muzika má pevnou půdu pod nohama a své, ač proměnlivé, tempo a furt někam jen šíleně neletí. Rivers si tu na správný okamžik vždy počkají a rozhodně vás s motivem nenechají jen seznámit, skládají, snaží se o sebe jednotlivé nápady opřít a rozvíjet je. Dost úspěšně musím podotknout.

Strašně bych si přál, aby druhá řadovka Amíky vykopla výš do středu zájmu a Metal Blade do nich vložili víc než jen za nahrávání a výlis. Tož pomůžeme alespoň tu. Blíží se nám závěr roku, očekávejte Monarchy minimálně v mém osobním „topu“ letoška, tak dobrá deska to je!