R o o t. Kapela, jejíž album Temple in the Underworld je jeden z důvodů, díky němuž jsem začal poslouchat i čsl hudbu! - to je kompliment hnedle ze začátku, co?
První, co mne překvapilo bylo, že jsme toto CD obdrželi free ;o), tudíž Prekáčkovi náleží velké Ď (to čučíš Louďo, viď? Už na tom jsme stejně, jako vy ;-P). Po vsunu CD do přežvejkávače následovalo další překvápko, a to, jeho stopáž. Rovných 73:49!!! Vlastně celá tato placka (čti pečeť), je jedno velké waw!
O výkonech jednotlivých protagonistů se nemusím určitě vyjadřovat, ale přesto musím vyzdvihnout sólovku Ashulína :) - že by čs Andy LaRocque? Jeho sóla mazlí, škádlí, hladí, koušou, trhaj, mají děj a vývoj a hlavně do jednotlivých skladeb padnou, jak BimBo do prciny! Tahleta člověčina je dokáže zahrát jak procítěně, tak agresivně! Určitě pochválím i BigBu - ať má radost, klučina jeden ;))) - ten zpěvovou i hlasovou laťku posunul opět o kousek dál. Dokáže udělat tak chytlavé nápěvy, že si je tu s maminou bručim ještě hodinku po odeznění celé desky.
Černou pečeť rozlamuje 'templovka' The Festival of Destruction supr jednoduchým intrem, kdy vzíváme a probouzíme Krakena (tak jsem si pojmenoval mulisáka z titulky) a nasledně to jen a jen šlape. V šestce The Faith budou potěšeni i pamětníci, protože ten skoroúvodní riff Blackie vyškrábl snad ze své puberty ;o))). Druhá půle pečeti (salamandří sedma) je nalomena hláskem nějakého portugála Fernanda Ribeira ;). S Jiřinem se pěkně podoplňují a téměř to vypadá na vážnou známost ;-D. Následuje oktagon v podobě Bathoryovské Necromancy (labůžo!), zasněná Mirror of the Soul, rituální Liber Prohibitus a celé představení končí roztouženou Before I Leave s teskným sólem, jenž je dozpívána čtrnáctiminutovým Big Bossovým epilogem. Nebudu nad sebe skladby povyšovat, poněvadž každá má své ambice a kouzlo a dohromady tvoří ucelenou hmotu.
I přesto, že Black Seal nese Blackieho téměř nezaměnitelný rukopis, deska stále jede! Je rychlejší než dvě díla předchozí, zároveň klidnější, procítěnější i pomalejší, hodně podkreslená klávesami, maximálně epická (cítím vliv Bathory z dob Hammer a Twilight), protkaná nespočtem atmosfér a co především!!!, Root dokázal skloubit svou dnešní podobu s minulostí Templu, jehož feeling v Black Seal pekelně cítím. Oproti dvěma předchůdcům, kde bylo několik hodně silných válců je tento kotouč naprosto vyrovnán a Templu (mému favoritu) se minimálně vyrovná.
A co to vše znamená? Jediné. Staří Kořeňáci (hehehe...) Root vkročili do milénia správnou pekelnou nožkou (nebo kopytem?) a jeho chapadlovité kořínky vrostou i do VÁS!!!

Skladby: The Festival Of Destruction, The Incantation Of Thessalonian Women, Nativity, His Eyes Were Dark, Black Seal, The Faith, Salamandra, Necromancy, Theriak, Mirror Of The Soul, Liber Prohibitus, Before I Leave

73:49