Nová, v pořadí již sedmá, deska Root nemá prakticky výraznější chyby a nese s sebou téměř veškeré poznávací znamení kapely její poslední éry. Stejnou desku by ale Root, respektive Blackie, neudělal, ač by se možná některá ta poznávací znamení dala označit za opakující se, pro někoho možná - v rámci Root – až stereotypní.
Skutečnost je ale taková, že tentokrát se Blackiemu podařilo namíchat lektvar velmi povzbudivý, energický a blahodárný. ‘Šílenství z hrobů’ mají fantastický spád a stylově jsou trošku rozmanitější – každý příběh je jiný. V maličko hojnější míře než v minulosti jsou zde použity klávesy a v celkovém pohledu je deska dost svižná, snad i rychlá… a nejblíže má rozhodně k megovce Temple in the Underworld. Také je cítit vliv Quorthona (to ale bylo vždycky) – pokládání akordů, nějaká ta harmonie, brnkačka, atmoška. Zvuk ze Shaarku je úžasný, Big Boss se opět překonává (jsem zvědav, jak ten pardál bude zpívat až mu bude sto! ;o)), Ashok vytvořil sóla hodná mistra světového uznání, ale jedna věc mi na Madness of the Graves vyloženě nejde. Nejsou to občas až hitové ambice (i popíkářský závan – baladické prvky Autumn, snad i Afterwards a občasný BigBův zpěv) či dramaturgie nepodobná Templu, ale předposlední The Last Gate (Story of Demons). Jako nápad bych ji shledával i pozitivně, ale celkové provedení mi ve výsledném prostě nesedí = zefektované hlasy jednotlivých démonů mi připadají občas jako shon několika Taťků Šmoulů a Glumů a celkový dojem a zážitek z desky pak nabourávají. Možná je na mě jen až moc dlouhá (přes 6 minut), ale díky této hlasoskladbě mi Madness of the Graves skoro končí osmou In the Heart of Darkness (klipovka!), protože i na poslední, ne nijak silnou (ta flétna s kytarovou vyhrávkou mi to kazí, jinak klavírní dramat s BíBovým doprovodem je v poho), Afterwards se pak musím dát nějak dohromady.
Závěr? Nebýt finálních podoby dvou posledních skladeb, tak bych se skoro odvážil říci, že jde o nejlepší desku Root, ale takto nemohu, velká škoda.

10 / 45:10