Na Rorcal ujíždím od vydání Világvége, které mě usmrtilo svou totální odlidštěností a vesmírně mrazivou atmosférou. Roky plynou a nahrávky vychází. Rorcal poslali do světa splitko s Process of Guilt a brutálně pomalé EP Le Femme Sans Tete a já se začal trošku obávat toho, kam kroky téhle neotřelé bandy povedou. Když jsem se dozvěděl o další „opravdické“ desce, převládaly ve mně dva pocity – mám ho okrást? Nebo ho mám okrást a zabít? (Eh, žlutí už vědí.) Ne, byly to očekávání a strach. Co když se celá deska potáhne jako EP? Vždyť Világvége bylo tak krásně vysypané, rychlé a masivní. Co budu dělat? Zvládnu to překonat a zvyknu si? Nejspíš ne (problém).

Takže je to tady, Heartnoize, protože v pátek  dělají koncert, nám zasílají promo a já ho s předkousanými nehty pouštím. Čtyři skladby, padesát jedna minuta – tak jak to teda bude?

Začátek napovídá mým nejhorším obavám, sludge/doom jako poleno! Ale moment, není to až taková šílenost jako na tom EP, třeba se to nakonec bude poslouchat dobře. Creon začíná a okamžitě mě obaluje temnou, zablácenou a nicotou nasáklou dekou, dobrou tak akorát na uvázání si oprátky a poslední cigaretku. Cítím každý tón, každý úder bicích, cítím, jak mě to všechno sráží k zemi, tohle bude asi velká depka. Ok, s tím nemám problém, tak to bude skvost, a i když to bude celý pomalý, stejně je budu milovat. Když tu najednou… Ze zmaru se vyklubala nenávist a je tu – sypačka/tupačka (jupí/nadšení). Přišla (pro mě) zásadní chvíle Creon (super, že už po šesti a půl minutě hraní), už jsem věděl, že tohle nedopadne špatně. Lehounce darkspaceovský motiv s hypnotickými rytmy jen vygradoval přechod do smrště, na kterou jsem si na Világvége navykl a ve kterou jsem už pomalu přestával doufat. Paráda (spokojený úsměv). Tak schválně, jak dlouho to borci vydrží? Uf, střídání jedné blackovky s vysmaženou sludge pasáží (ano, teď už to vypadá, že si na sypanice a vichřice začínám pro změnu stěžovat (ultrasmích)) a táhlými či tahanými zly. Přátelé, tahle deska bude pecka, to by se muselo stát jó něco pokřivenýho, aby tomu tak nebylo.

Vypadá to, že Πολυνείκης odkrývá všechna esa a způsob, kterým Rorcal pokračují ve svém plnotučnicovém nahrávání. Mocné vraždění ideálů (I feel the last breath of life) a típání alespoň nějaké víry v něco dobrého. Tady se Creon protíná s Világvége, pokud po ní ještě něco takového jako ideály a nějaká víra v něco vůbec zbylo. Ale co by to bylo za kapelu, kdyby na sobě nepracovala a nesnažila se posouvat sebe (a i posluchače) pořád dál, pořád hloub a pořád za?!

V Πολυνείκης a vůbec na Creon jako takovém je hodně cítit post-black a post/sludge namísto obhroublého crustu a klasičtějšího black metalu, který se objevoval pro změnu na Világvége. Je to dobře? Je to špatně? Je to trendy? Trendy to není a špatně už vůbec ne. Je to velmi kurva dobře! Však si vychutnejte poslední čtyřapůlminutovku Πολυνείκης. To je neskutečný nápor. Vždycky se mi chce vyrazit do svého vlastního vesmíru a nechat sebou pronikat všechny ty emoce a energii, které z téhle pasáže vyloženě pryští! Nandat si kapucu až po bradu a nechat se unášet šedivem! Je to mocně mocné, věřte mi. Tohle musí na živo donutit rvát si vlasy i takový proplešky, jako jsem já (úsměv).

Čas plyne, atmosféra houstne, Yonni diktuje svým super frázováním a perfektní barvou (barvami) hlasu, kytary nás přenášejí z postapokalyptické Země k nejvzdálenějším hvězdám a pak zase zpátky ke zbytkům hořící přírody. Přibývají blastbeaty, sem tam nějaký ten pokus o čistý (nakřáplý) vokál, vylézá basa, která tomu všemu pěkně ze zákoutí dává brutální odstín, vyplouvají fráze a spojení a hlavně – melodie a motivy se zarývají do mozku. Tři poslechy a jsem v pasti! Všechny ty vyhrávky, drnkačky a prostě cokoliv, co se dá pohvizdovat a pobrukovat, jsem si pohvizdoval a pobrukoval (a pohvizduji a pobrukuji). Objeví se dokonce i masitá houpačka (no, houpačka, spíš je to nějaký nenávistný a pěkně nasraný monolit, který se valí přes cokoliv a zbyde po něm… NIC) Ἀντιγόνη v kostce. Půlka desky ze mě vypadla a tu druhou si už prostudujte sami.

Je těžké něco vytýkat. Původně jsem měl v plánu vynadat jim za nějakou tu vatu, která by se měla (dle zažitých vzorců hudby (haha)), když průměr skladby na desce je dvanáct a tři čtvrtě minuty, objevovat. Jenže nic takového tu není. Všechno šlape, všechno baví. Tak mě napadlo, že bych se mohl povozit na bubeníkovi, který si to v poslední skladbě valí trošku našikmo a sem tam zakopne, jenže… Co chcete radši? Nálož, kterou složili lidi a každým akordem a nápadem do vás perou energii (nebo jim jí radši dobrovolně dáváte - záleží na skladbě a dané části (úsměv)), kdy se sem tam nějaká ta chybka prostě zjeví, a nebo přesně naklikané cosi, co se nedá ani zahrát naživo a je to de facto podvod? Já jsem radši pro nějakou tu chybku, která nemá vliv na to, že mi ta jejich masáž sluchovodů během oněch jednapadesáti minut vysklí všechny zuby zevnitř. A s dalším poslechem zase. A zase. Tak co zkusit zvuk? Hmmm, sice na Világvége byl brutálnější a smrtonosnější, jenže takový by se ke Creon stejně nehodil, ten, který je tady je naprosto ideální k rozvíjení vlastních sebedestrukčních myšlenek a zavrhování veškerého lidstva. Takže taky nic. Tak prostě jen sdílejte mé nadšení a dovalte na jejich březnový koncert, protože to bude děsná mrda!