Snad to dělá ta izolace uprostřed vysokohorských údolí, ale kromě ementálů, čokolády a hodinek je Švýcarsko exportérem i pozoruhodné řádky ještě pozoruhodnějších kapel, z nichž každá je originálem sama o sobě. Ať už se jedná o klasiky extrému jako Celtic Frost (plus všemožné odnože Apollyon Sun, Triptykon atd.), Coroner, Samael, nebo o představitele současných „špinavých“ žánrů – namátkou Zatokrev, Kruger, Abraham a nejnověji také Rorcal. Jen málo kapel umí tak přirozeně a nenásilně propojit snad všechny utahané a blátivé styly do jednoho monolitu tak jako posledně jmenovaní – pokud vás bere ultrapomalý, zamřelý a autenticky syrový, zkrátka „opravdový“ doom (při poslechu mi vytanuli jako první na mysli finští Tyranny), ale i lehce psychedelická verze téhož (Esoteric), to vše důkladně zapatlané nefalšovaným podladěným sludgem a dochucené pořádnou dávkou dronových meditací (Sunn O))), Khanate), jste na správné adrese.

Sedmdesátiminutové monstrum Heliogabalus si s posluchačem pohraje tak, že zcela ztratí pojem o čase. Deska je rozčleněna do 66 tracků (samozřejmě se jedná o jedinou ucelenou kompozici – či spíše zvukovou strukturu), které sice často měří ani ne minutu, ale vlečou se „hodiny a hodiny“. Hypnoticky minimalistická hudba, místy působící skoro jako záhadný rituál, má přitom do nudy pořádně daleko díky tomu, že Rorcal vás dokáží postupně a nenávratně nasát a pohltit do svých útrob. Povětšinou vystačí s minimálními prostředky pro dosažení maximálního efektu – kytarový dvouzápřah, rytmika „meloucí z posledního“, koření v podobě občasných nevtíravých kláves a efektů (až hlava a uši přechází) a nad tím vším nebožák zoufale vyřvávající do světa své nejhorší noční můry (možná sám převtělený Heliogabalus – římský císař a vojevůdce, který nastartoval svou zářnou kariéru ve 14 letech, aby se dožil sotva plnoletosti). Pětice ženevských muzikantů po celou dobu stopáže úspěšně vzbuzuje pocit, že jsou na hranici kolapsu, a pokud do pěti minut nezavoláte sanitku, snad to album ani nedohrají. Ale – vám na potvoru – dohrají. Navíc, ač po kolena zabořeni v tom nejhutnějším a nejmazlavějším bahně, se občas dokáží vzchopit a vybičovat k překvapivé eleganci alibozvuku, což jen završí celkově obskurní a bizarní posluchačský dojem. Fantastická atmosféra, zároveň plíživá, úzkostná i velkolepá, rozmáchlá vstříc nekonečnu... zkrátka instantní klaustrofobie a agorafobie v jednom úhledném balení. Opravdu nevšední dílo, které roste s počtem poslechů; což ostatně není tak těžké – ani si totiž nevšimnete a už to zase celé jede dokola...

A to nejdůležitější na konec – protože kapela je nejen hudebně, ale i srdcem, duší a oběma nohama v undergroundu, nedělá žádné okolky okolo volného šíření svého alba, které si můžete stáhnout právě zde.