Tak to nám zase sever jednou pookřál. Ať si říká kdo chce co chce, severskej grind je u mě numero uno. Jako z trucu po tom, co nám tsunami odnesli Mieszka Talarczyka RIP (Nasum), se severské grindové spolky jakoby semkly mnohem víc. Jedna z nesmazatelných stop, které zanechal Mieszko, je právě v Rotten Sound…

Předchozí dlouhotrvajcí desku Exit považuju za jednu z nej desek grindcore vůbec, a tak překonat jí byl úkol pravda nelehký. Jakým stylem se bude ubírat tvorba dál naznačilo loňské EP a já s rádostí můžu říct, že dostáli toho, co na něm začali. Ubralo se z plynu, přihustilo se a tak trošku zcrustovatělo. Kdo slyšel, tak jistě potvrdí. Při prvním poslechu úvodních písní jsem si říkal, jestli náhodou neposlouchám švédské crustové kolegy DisFear, hodně to právě evokuje zvuk kytary, která by se k crustu sama hlásila. Nutno však říci, že zpěv Keijo Niinimaa mě ihned vrátil zpět „domů“ do Finska.

Zašpiněná kytara s „rock-a-roll-melodickými“ výpady dominuje celé desce. Spolu s bicími si pohrává s náladou celé desky, tu vám přitvrdí, tu zpomalí, zrychlí, uvolní-odpočine. Očekávání toho, jak bude znít další a další skladba, je přesně to, co vás bude bavit a to, co Rotteny vyzdvihuje nad ostatní kapely ve stáji - pozornost. Ono odprostit se od „tuctové“ zběsilosti, uvolnit se a zbavit se křeče nebo řekněme zbavit se stínu Kaie Hahta (Exit) je myslím to, o co Rotteni usilovali a na Cycles se jim to s přehledem daří. Probírat jednotlivé tracky nemá smysl, každý z nich má svůj půvab a i koncertní potenciál, pár z nich bylo představeno na loňském Obscenu a do celkového konceptu živého hraní zapadly perfektně.

Sečteno podtrženo: Rotten Sound jsou stále sví. Zpomalení v dnešní době „hyper-blast-trigger“ grindcorových smeček je jednoznačně plus. Chuť nestát na místě nebo čerpat z předešlé slávy jsou další body + energie a agrese desky sčítají konečnou sumu „9 celých“ a my se jen můžeme těšit na konec března na živě zahraný ‘prohnilý zvuk‘.