Ježíši, no to mám teda radost, protože jsem se právě vrátil z křtin (;o)) a mám tu před sebou devátý hřeb bratrů Sakise a Themise Tolisových, Genesis. Devítka, to je už pěkný číslo, ne? A jestli mi paměť slouží ještě dobře, tak Krištofovi stačily jen tři a toto je opravdu devátý! Je k neuvěření, co ten na kříži všechno vydrží, když na něj po léta, desetiléta, staléta… mají bataliony zla a temnoty stále chuť a to, že se tito dva řečtí daemons stále drží u koryta a stále maj z čeho cucat, protože to opravdu nevyschlo!
Geneze po kratičkém úvodu začíná hned svižně. Sice žádný sypačky, jak by některým snad mohlo vadit, ale tupe se od začátku prvních dvou skladeb. Pak deska mírně zvolní, ale ve správnou chvíli vždy zrychlí, aby nikoho nenechala uvadnout. První dojem z nahrávky je, že jsou užity jen tři rytmy/tempa (ale nenene) a že vsadili na automat, ale ve sluchátkách je slyšet krásně šťavnatý zvuk živých bicí. Ona celá nahrávka má vůbec pěkný čistý zvuk.. hm, Andy Classen – Stage One.
Rotting Christ se vrátili zpět do minulosti ke svým blackovým kořenům, které skombinovali s nabitým zkušenostmi, kdy se postupem doby přetvářeli v gotickou až epickou kapelu, k tomu nabalili jistou robotičnost Rammstein, modernost Samael a výsledek zní skvěle. Od této desky jsem totiž zhola nic nečekal. Myslel jsem, že mi prolítne hlavou a bude po všem, ale naopak. Muzika se mi přímo vhřebila do hlavy, jak je chytlavá, nijak náročná a dělá si v ní, co chce. Sama si vyjede a připomene motiv, jak se jí zamane.. protože má dvě velké plus.
Prvním jsou zpěvy, které, ačkoli většinou v jednom směru, jsou celkově hodně variabilní. Sakis se svým skvělým jižním přízvukem používá ozkoušené polohy a ví, jak a kterou kam švihnout. Řve, zašeptá, i goticky promlouvá, vypráví.. No a tím druhým jsou chorály, které jsou na desce hojně využity – občas si připadám jak v kostelových scénách filmového Omenu, ale taky vás napadne dobrodružná výpravná scenérie ve stylu Pána prstenů. Celkově jsou klávesy nijak náročné, jako nic na celé desce, ale účelově a krásně zpracované plošky, občasná vyhrávka (třeba zvonečky), samplíky a podklady, o které se dělí s druhou kytarou (kila), aby ta druhá mohla vyhrávat, Genesis dodává na přirozené a snad i nevypočítané upřímné zasněnosti (atmosféričnosti), kterou jsem už dlouho neslyšel a přestože je Genesis romantickáy temná deska, tak hřeje - je takovou dečkou pro chvíle současného chladu a dobíjí baterky.
Zkrátka a dobře, Rotting Christ se za ta léta (geneze r. 87) stali zkušenou a vyspělou kapelou, která nemá potřebu exhibovat (pravidlo v ‘jednoduchosti síla‘ zde budiž příkladem) a ví, kdy přitlačit na pilku a kdy naopak zvolnit, abyste se mohli ponořit hloub.. zarelaxovat.. zasnít.. a připravit na příchod nejnižšího z bohů. K jeho evokaci doporučuji hymnu s příznačným jménem In Nomine Sathana, která je jednou z nejlepších svého jména, jakou jsem za ta léta slyšel!
Doufám, že je vám to tímto jasné, ve čtvrtek do Klánovic hurá na bigbít!

10/51:38