Řečtí melodic blackmetalisté Rotting Christ to nikdy neměli zrovna snadné. Jejich hudební pouť postupem času směřovala více a více k odklonu od původního výraziva a nepřátelské hordy se tím množily s každým dalším stupněm vývoje. Zatímco v 90. letech rebelující Hnijící Kristus bok po boku severských válečníků, jako například Immortal, vydával svá alba jako těžký underground, s každou další deskou se od svého dosavadního, primitivního počínání odkláněl od oné mladické dravosti, stárl, moudřel a dospíval, aby za sebou devadesátky nechal hluboko pohřbené. Rok 2002 se totiž nesl ve znamením nové éry Rotting Christ, neboť v tento rok vydaná fošna Genesis započala novou historii kapely. Od primitivní šílenosti a horší produkce se značně odklání k více melodiím, pestřejšímu a promyšlenějšímu pojetí extrémní muziky s přísměsí folklóru, ačkoli spousta odpůrců toto dějství chápala, a dosud chápe, jako zaprodání se komerci.

Jenomže proč by měli Rotting Christ omílat pořád to samé dokola? Baví snad někoho hrát neustále stejně jako kolovrátek? Řekové v čele s bratry Themisem a Sakisem prostě jen hrají něco, co je vyjadřuje v konkrétním tvůrčím období, co je naplňuje bez ohledu na obviňování z komerčnosti, nebo těžby vyššího zisku. Výraz stanovený na Genesis byl dále rozvíjen na zásecích Theogonia a Aealo - asi nejvíce kontroverzních albech bratří. Tato dvojice desek platí za folkem a národností kapely nejvíce ovlivněný materiál, textově se zaměřují spíše na historii tamní země, války atd. Uskupení si na těchto albech vytvořilo svůj originální výraz, značně se odlišující od ostatních (především Sakisovy kytarové postupy, práce s atmosférou a stavba skladeb).

Dalším bodem vývoje pak byl rok 2013. Ten patří desce Κατά τον δαίμονα εαυτού, která přináší další posun mimo vytyčené území Rotting Christ, ale dokonce i mimo hranice řecké kultury. Na Κατά τον δαίμονα εαυτού se Sakisovi přívrženci zaměřili na okultismus, satanismus a i hudebně následoval odklon k okultnímu vyjádření, a to s tak mocnou atmosférou, že by leckterá okultní kapela mohla Řekům závidět. Takto prostě nepracuje s muzikou nikdo jiný. Tvorba se navíc nedržela zuby nehty řeckého folklóru, ale čerpala z celé světové pokladnice vlivů. A Rituals navazuje tam, kde Κατά τον δαίμονα εαυτού skončilo. S jedním rozdílem. Síla magie slábne a spirituálno je v tu ránu nějak méně uvěřitelné.

Poslední zápis řeckých neznabohů Rituals ale ukazuje jen a pouze nepříjemný fakt, jak moc se útvar zamotal do vlastnoručně nastražených sítí. Za uběhlou existenci si Rotting Christ stvořili vlastní výraz, velmi specifický a snadno rozpoznatelný. Studnice nápadů však, mám pocit, byla vyčerpána a za tu dlouhou dobu vysychá. Mnohdy byla kapela obviňována z až příliš okatého čerpání ze starších desek (v době vydání Aealo především) či opakování již zaběhlých postupů. Já ale nikdy nesouhlasil, neboť Řekové sice mají své osvědčené postupy, a ne že si nejsou vesměs podobné, ale určitě se nikdy nejednalo o sebekopírování, spíše o využívání a rozvíjení šablon do mírně odlišných tvarů.

U Rituals je to však jiné, album opravdu nešikovně vykrádá své předchůdce, a to tak, že se to ani nesnaží nijak skrývat. Sakisovy kytarové postupy, ač svojské, jsou jako vystřižené z posledních nejméně tří desek bez sebemenší snahy o jakékoli novátorství.

Úvodní In Nomine Dei Nostri je toho jasným příkladem. Bratři materiál drží nad propastí především umem dokázat do své tvorby zakomponovat množství zajímavých detailů. Taková Ἐλθὲ κύριε (Elthe Kyrie) je vskutku originální kompozice, zajímavě v ní působí především hysterický ženský hlas, nebo skladba Ἄπαγε Σατανά (Apage Satana), která zní jako nějaký rituální, opravdu temný ambient s všudypřítomným šepotem kdesi v dáli. Příjemným osvěžením se vám bude možná jevit iזה נגמר (Ze Nigmar), plazící se pomocí doommetalových ostrých kytar s drtivou rytmikou. Plus mají také sbory a chorály, jelikož vyznívají od staršího alba odlišně a nekopírují “tón” jako sbory dříve použité (případ žánrově odlišných Sirenia). Ale většina skladeb? To nejdůležitější je prostě a jednoduše špatně. A nejedná se pouze o ohrané strunné struktury, ale také o Sakisův pořád stejně znějící vokál a neměnný projev, i když velmi účinný.

Co produkce? Je sice na vysoké úrovni, ale zvuk působí totožně s tím na Κατά τον δαίμονα εαυτού, proto Rituals působí jako jeho dvojče. Kvalitu rituálů strhává ke dnu také neschopnost utáhnout skoro 50 minut hracího času a Rotting Christ nemají ani dostatek nápadů na uhrání tolika minut “okultna”, proto si prubnout celou kolekci skladeb až do konce se rovná vysokému umění; jen u toho udržet pozornost a neusnout. Je to ale škoda, některé skladby osekat, poslední kusy vynechat a hned by se blýskalo na lepší časy.

I přes všechna negativa to ale pořád jsou ti staří známí Rotting Christ. Nabízejí s Rituals působivou a osobitou atmosféru, jíž nikdo jiný neumí a nikdy nebude umět napodobit. Mnoho fanoušků, co Řeky dříve nezavrhli, to nyní asi udělá, na druhou stranu jedinci nemající s kapelou tu čest, by v recenzované kolekci okultních spisů mohli najít zalíbení.

Jen jednu věc si nedokážu představit. Jakým směrem se těleso v budoucnosti vydá, ale zavání mi to trochu čirým průserem - nepředbíhejme však, máme tu desku, která i přes to všechno může ostatní kapely, jak hrát pořádně temný black hodící se k nočním okultním aktivitám, vyučovat. Síla se tu skrývá především v detailech a na ně je třeba se zaměřit.