Sice nikdy nepatřili do „velké čtyřky“, ale v podhoubí thrashového dávnověku znamenali dost. Možná i díky tomu, že se klasický metal dostává opět do popředí mainstreamových médií, díky čemuž obživlo hodně kapel, které by jinak už dávno hnily v hrobě, nevzdaly to ani další. O kom je řeč? Třeba o Demolition Hammer, Exhorder nebo Sacred Reich. Je sympatické, že padesátníci chtějí potěšit stejně staré fanoušky – jak jinak si vysvětlit jejich explicitní snahu jít nostalgicky až do svých teenagerovských let?

A tak tu máme Awakening, „probuzení“ po 23 letech od vydání sakramentsky přehlížené a podceňované desky Heal (kapelou nepochopitelně opomíjené, stejně jako Low od Testament nebo Sound of White Noise od Anthrax), po níž to skupina zabalila. Novinka začíná titulní věcí, úderným riffem, tepavými bicími, v úvodu to zní slibně, jenže co to? Ten první kytarový nápad se stále opakuje, opakuje, opakuje a opakuje a jediná věc, která ho proměňuje, je tempo McClainových bicích. Až po dvou minutách (!!!) přijde druhý nápad, který se po dvou opakováních opět vrací do toho úvodního. No, tak to je otvíráková bída. Namísto probuzení tu máme spíš jen malátnou rozespalost, nic víc. OK, Sacred Reich nikdy nedělali komplikované písničky, vždy se drželi formátu sloka-refrén, který opakovali, mustr nabourali kytarovým sólem, nadstavbou a finito. V první věci to ale nenajdete, schválně si to srovnejte s úvodem Heal – skladbou Blue Suit, Brown Shirt, která je o minutu a půl kratší a má energie na rozdávání. Tady to ještě řezalo, jenže kytary na Awakening ve studiu tak „zdomestikovali“, že je jejich vyzněním dostali až na úroveň optimistického punkrocku. To už jsou větší thrash Visací zámek. Modernější produkce by kapele prospěla, tohle jsou 80. léta až za hrob, ale Sacred Reich očividně velmi touží po jejich návratu v čase i prostoru.

Ale pojďme dál. Divide & Conquer vylepšuje situaci, d-beatová primitivní hoblovačka, tady kvartet nemůže nic zkazit. Ve zpěvném refrénu, v němž Phil Rind polopaticky opakuje „Divide and conquer“, je cítit inspirace Joeym Belladonnou, nicméně Rind naštěstí nemá ambice zkoušet jeho protahovaný ječák. Třetí Salvation zní v mezihrách jako Iron Maiden a heavy metal jako velká inspirace je vlastně podstatným jmenovatelem celé letošní desky Arizonských. Ne, není to úplná tvůrčí nemohoucnost současné Metallicy, která se v 21. století potácí za hranou impotence, ale člověk by čekal přece jenom větší vyhranost. Kapela byla oficiálně nečinná jen mezi roky 2000 a 2006 a dobrých deset let přehrávala své staré prověřené šlágry. Člověk by si tedy myslel, že kvartet bude jistější v kramflecích, jenže bezradnost tu předvádí i ten, kdo by měl celý ansámbl táhnout jako zuřící býk porouchané SUV. Navrátilec Dave McClain nepředvádí nic, co by ve zkušebně nenatloukl průměrný bicmen. Třeba ten bezzubý bubenický úvod Something to Believe, co to jako má být? Naprosté popření jakékoli kreativity, až to smrdí Larsem Ulrichem.

Avizovaný návrat k úplným kořenům to není, na tupa-tupa klepání koberců v duchu debutu Ignorance zapomeňte, skupina se cítí spokojenější ve středněproudém metalu á la Independent, což by bylo v pořádku, pokud by tomu nechyběla živelnost a energie. Navíc to je i dost monotónní; Salvation, Killing Machine, Death Valley -  to jsou všechno věci zahrané od začátku do konce ve stejném tempu. Aby to nebylo ubíjející, musí tu být řada aranží, fines, které jednoduché písničky vyšperkují. Jenže to Awakening chybí. Pozitiva? Pokud vezmu jako základní devízu souboru nezaměnitelnou barvu hlasu Rinda, díky níž skupinu ihned poznáte, máte jeden plusový bod. Dalším budou bezesporu sóla kytaristy Wileyho Arnetta, která jsou jednou z mála přidaných hodnot alba.

Přesto je mi tato deska něčím vnitřně sympatická. Prim tu hraje přímočará sdělnost, která je s kapelou neodmyslitelně spjatá, nechybí hardcore punk přístup (předposlední Revolution), jižanský feeling (refrén v Death Valley) a snaha dostat na fošnu více skladeb v různých tempech. Chlapci se snaží o to, co mají rádi, z jejich hudby není znát nějaká přetvářka. Ba naopak, někdy je až naivně upřímná. Třeba když Rind hledá v poslední skladbě desky v životním stereotypu něco, o co se dá opřít („Give me something to believe“), a nachází to v lásce („It is plain to see - Compassion is the key - Love is the only way - To live our life each day“). Something to Believe je vůbec povedená věc, je z ní až cítit nostalgie po ztraceném mládí a starých časech, kdy k nalezení svobody stačilo natáhnout džínsku a vyjít do ulic. Ta touha znít jako v roce 1989 ale vyznívá po 30 letech dost nepatřičně až směšně. Stárnout s grácií metalisté buď neumějí, nebo to prostě odmítají. Život přece ještě nekončí, tak proč nehledět více dopředu?

Ale dost filozofování. Viděno optikou pragmatika, Awakening je možná jen nejvíc, čeho jsou tihle „fotrové“ momentálně schopni. Možná i proto na fanoušky čeká jen osm skladeb čítajících pouhých 31 minut. Není to nakonec lepší a skromnější než 80minutové nabubřelé nic od Metallicy? Méně prostě mnohdy znamená více.