Se steskem vzpomínám, jak mi dříve chodily hudební novinky poštou od kamaráda. Byl jsem ještě dítko školou povinné (ehm, to jsem vlastně stále) a nemajíc peníze byl toto jediný kontakt s metalovou produkcí tehdejší doby. Naspořené peníze jsem na poště s láskou „věnoval“ té věčně mrzuté paní za přepážkou a ona mi za ně dala toužebně očekávaný balík s nahranými kazetami. Tehdy mělo kradení muziky ještě styl násobený vynaloženou námahou,Když nadsadím, co pro osmdesátá léta znamenala deska Among The Living, tím je o deset let později Heal. Ovšem mnohem utajenější.trpělivostí a investicí. Nyní stačí párkrát kliknout myší...
Jednou mi v zásilce došla i nenápadná kazetka s nenápadnou kapelou Sacred Reich (na druhé straně vězeli Immolation se svým Here in After). Ti vznikli v druhé půlce osmdesátých let, v době thrashového boomu, ale nikdy se jim nepoštěstilo prorazit více do obecného povědomí. Úspěch je kurva, nedá všem. Mocný čaroděj čas vykouzlil dalších dvanáct let a já se po předlouhé době k desce vracím (tu kazetu mi kdosi nevrátil), abych zjistil, že z kvality díla neubyla ani píď. Spíše naopak, při dnešní metalcorové mánii podpořené mediálním běsněním, kdy se zhusta zapomíná na kořeny, vyniká v záplavě balastu o to víc.
Heal je symbolickým završením a dozráním celé tvorby a kariéry Sacred Reich. Neuvěřitelně našlapaná deska, u které „ulétávají palice“. Heal má spád alpského krpálu, sílu dva roky nesouložícího železného Zekona a pozitivní energie, že předčí i pytel Jacka Herrera. Když (asi nepatřičně) nadsadím, co pro osmdesátá léta znamenala deska Among the Living, tím je o deset let později Heal. Ovšem mnohem utajenější. Sacred Reich je totiž dost blízkým příbuzným Anthrax (Phil je hlasovým fondem taktéž spřízněný s „pánem Bohem“ Johnem Bushem) a i takových S.O.D., od nichž si berou plnými hrstmi pohodu, nadhled a kupu zuřivosti (viz zhulené intermezzo Jason’s Idea nebo hravá s plnou kadencí Don’t). Čím Anthrax prošli za dvě desetiletí, to nabízí v kostce jediná deska Heal. Ohraničena na

začátku a konci rychlými nekompromisními vypalovačkami se v jejím středu střetávají jak středně tempé písně jako Low, r’n‘b načichlá Ask Ed nebo punkem ovlivněné Break Through a Who Do You Want to Be (cover Oingo Boingo). Heal se vyhýbá problematické délce skladeb z předchozích desek. Písně mají okolo tří minut, přirozeně odsýpají, nejsou nastavované třeba přepjatým sólováním; ta jsou ostatně ve své sdělnosti a akurátnosti naprosto dokonalá. Přičtěte perfektní sound kolidující mezi tradicí předchozí dekády s hutnější modernou (doba vycházejících hvězd Fear Factory a Machine Head) a přesné bubenické mistrovství Davea McClaina. Výsledek? Dokonalá deska!!!