Pokud jste četli rozhovor s Tommym Talamancou, určitě jste se dozvěděli, že Sadist se po letech – konkrétně cca sedmi – vrátili na scénu a samozřejmě i s plánem na nové album. A po zklamání z posledního – trošku víc než nešťastného – počinu Lego (‘99) se mělo jednat o návrat k původní tvorbě této jedinečné a svojské italské kapely.

Po indicky znějícím intru Jagriti je ihned od prvních tónů One Thousand Memories jasné, že Tommy své slovo dodržel. Sadist se vrátili k artově znějící deathmetalové tvorbě plné krásných, někdy i symfonicky znějících, klávesových linek a ploch, které ale kapela zachovala i na Legu. Nemůžu tedy vlastně říci, že by se jednalo o něco nového – v rámci Sadist určitě ne, ale je zřejmé, že jako Sadist žádná jiná bandička nehraje. Sadist stále zachovávají svůj dramatický strukturální rukopis především z doby Tribe, který je proložen deathmetalovostí debutu Above the Light. Ale Sadist natočili desky tři (nepočítám-li Lego), a tak i symptomy Crust (třeba jazzově začínající Different Melodies by na něm zapadla dokonale; ta klavírní melodie připomíná hudební doprovod Dietlových děl :)) jsou zde zřejmé – zprvu především zvukem bicích, kde vás do ucha brnknou Alessiovy činely (hlavně splashe) a jazzový zvuk basy, ale z Crust je na Sadist slyšet hlavně tvrdost a údernost a Trevorův nakřáplej, občas stěkavej (jak jinak; techno death neasi), vokál. Občas by možná nevadilo, kdyby se objevila nějaká ta zpestřující linka či jiná poloha, která by ho oživila, ale budiž Sadist, jsa spokojen. Jinak se ale rýsuje především přímka Tribe s odvěsnou Above the Light, takže znalí tuší, že Tommyho inklinace k vzdálenější východní hudební kultuře si užijí dosti. To potvrzuje již tím, že krom jeho klasického střídání kytary s klávesami, zde užil třeba sitaru nebo mandolíny. Povětšinou tedy na sebe hlavní roli tahouna bere Tommyho kytara nebo klávesy (obsluhuje je většinou na střídačku – záleží na lince), ale nemůžu říci, že by rytmická sekce zaostávala. Když hrají klávesy, basa šikovně přebírá a supluje kytaru, bicí nijak extrémně složitě, radši účinně a chytře, s občasnými výjezdy laškují tak někde mezi.

Sadist se prostě s Legem trochu zbytečně snažili dostat do širšího podvědomí, předběhli se a pozapomněli na svou pravou tvář, která jim padne nejlépe, a tak se k ní po letech vrátili. Bez nijakých komplikovaností prostřeli stůl svým unikem, který přemíchli současným zvukem a modernějším zpracováním některých motivů – frázované kytary (další vliv Crust). Nijak výrazně sice nepřekvapili, ale – a to hlavně! – nezklamali a nabídli opět to, co jsem přesně chtěl a čím dokázali po několik let ovlivňovat výraznou část deathmetalové scény. A to je to nejhlavnější.

Čili se nabízí otázka, když kvůli práci na této desce nevyšel Winter Assault, budou Sadist v létě na Brutal Assaultu?
 
P.S.: Na koho v posledním songu (instrumentálce) Sadist dýchnul italský horor 80. let?