K některým věcem se prostě člověk dostává oklikou. Na Wina jsem narazil skrze Kellyho akutistické solóvky, spolu teď vydávají split (i s Tillem). No projet si hudební životopis toho, co Wino tvoří/vytvořil, taky není na jedno odpoledne. Veškeré projekty mají ale jednoho stejné pojítko – skvělý cit pro riff. Wino je pravděpodobně mé věkové kategorii a mladším znám jako člen supergrupy Shrinebuilder. Jenže…

Saint Vitus, o kterých je řeč, se po exitusu v roce 1995 ozvali reunionovým dvd v roce 2007. Vloni (2011) vykřesly naděje v podobě singlu a letos přímo rovnou deska. Tohle jsou faktografická data dohledaná zpětně, protože kapelu „znovuobjevuji“.

Zemité a pomalé riffování působí prazvláštně hypnoticky, jako vyprahlé místo někde v nevadské poušti s osamělou benzínovou pumpou a tím Jackem, co tam sedí na židli a žvatlá v koutku nedopalek. Základní kytarové linky v každé skladbě se sotva hnou o nějaký kus dál než nad svůj nastolený rámec. Přesto jsou protkané psychedelickými pasážemi, které uvrhnou posluchače do pasti, nejsou to však žádné pompéznosti na obdiv, jsou dostatečně přizpůsobené kompaktnímu celku. Síla těchto linek je v tom, že se neustále opakují a jen lehce obměňují, až vyústí v schizofrenní sólo. Ta monotónnost opakujících se riffů, na které se nabalují tyto pasáže, má neskutečný účinek - je to vlastně svým způsobem jednoduchá hudba, ale funguje a splňuje svůj účel. Posluchače pořádně ukolébá-opije, aby ho poblázněného zahodila ksichtem napřed do zaprášené krajnice. Jistou podmanivost má i instrumentální skladba Vertigo, která jen podtrhuje celkovou atmosféru desky, kterou se i přes krátkou stopáž podařilo navodit, aby se v poslední preludovací skladbě ztratila v nicotě.

Jedna z výhod Lillie: F-65 je, že to je krátká deska, nepotřebuje šíleně dlouhé stopáže jako pozdější vlna doommetalových kapel převážně z Británie, tam se hraje na jinou, smutnou strunu. Saint Vitus nejsou o nějakém romantickém smutku, jsou soundtrackem k línému odpoledni v zapadlém baru, kde zatracenci utápějí myšlenky v levné whisky. Saint Vitus se nevrátili dobýt svět, jenom oznamují, že tady pořád jsou. Jsou stejní jako dřív, jen s lepším zvukem.

„Why do I scream at them
 They never listen
 Why do I beat my head
 against the wall
 I made a simple plan
 They complicate it
 Now they're near the edge
 Let them fall“