Při poslechu širší veřejnosti utajených Sato-San To se na jazyk dere v našich médiích bohužel ne tolik propíraná otázka: Jak je na tom současný český jazz? Kam směřuje, čím se vyznačuje a dokáže obstát když už ne se světovou (buďme realisté), tak alespoň s evropskou konkurencí?
Bohužel, tady budu muset být opět přísný, protože soudobý jazz (plus všechny

jeho odnože a fúze s jinými žánry) v našich končinách připomíná skanzen. Jistý tradicionalismus jde v Čechách napříč všemi možnými žánry, v jazzových zákoutích to však navíc zasmrádá akademismem. Podívejme se za naše hranice na všechny světové strany. V Polsku v první dekádě 21. století úřadoval tzv. yass (Robotobibok, Pink Freud, Bassisters Orchestra), který si vzal na paškál zlomit tradiční jazzovou liniii a implementoval do ní prvky filmové hudby, improvizační elektroniky a zabíhal do hudebních stylů dříve ostře oddělených ostnatým drátem (hip hop, funk). I v Rakousku se nu-jazz projevil v řadě zajímavých seskupeních (za všechny Radian), v nedalekém bavorském Mnichově Jan Zehrfeld se svými Panzerballett hlava nehlava řádí a míchá jazzrock se Zappou, Ninou Hagen a osmdesátkový pop balí do fusionového balícího papíru. Mekku alternativy Berlín raději mlčky přejdu.
Ale my nic. Zakonzervovaní v šablonách, bojácní v tvůrčích experimentech. Uctíváme staré legendy a ikony, jejichž přínos rozhodně není třeba shazovat, ale přesto žijí ze své slavné minulosti (za experiment rozhodně nelze považovat Vitoušovo spojení s klasickou hudbou). Řada hráčů své špičkové kvality

propůjčila službám jdoucím k mainstreamu (Eggnoise, J.A.R., Bárta), což vůbec nehodlám snižovat, je to pouze fakt hodný konstatování. Je zde zkrátka velká mezera – díra, která se s rychlým okolním děním jen prohlubuje. Kde jsou noví a nesmiřitelní tvůrci s odvahou zlomit si vaz? Nemáme ani soubor reflektující dlouholetou linii zeuhlu nebo chamber music. Jaká škoda. (A ještě jednou píchnu do vosího hnízda, když řeknu, že lví podíl na tom má i zdejší konzervativní kritika.)
Musí přijít dravé mládí a začít dělat věci jinak. Tedy ne že by Sato-San To byli nějakým světovým unikátem, duo (dnes již trio) se chytlo aktuální vlny fúze jazzu a dílčích odnoží elektronické hudby (jungle, drum’n’bass, ambient) a začalo si tvořivě hrát. Tomáš Herian spolu s trumpetistou Oskarem Törökem zřetelně sající prs inspirace u Erika Truffaze, Nilse Pettera Molvaera a klidně i zaslouženě populárních Jaga Jazzist nemají daleko k českému unikátu Floex (který by snad už konečně měl vydat následníka vynikajícího debutu Pocustone). Základem písní je určující nálada, na sebe vrstvené plochy ruchů nebo opakující se klíčové téma (viz parádní nasamplovaná orchestrace upomínající dnes již středněproudé The Cinematic Orchestra v druhé skladbě The End Minus). Přiznané vzory leží i mimo hájemství hudby, dočteme se o Hitchcockově Psychu (a opravdu, v první a zároveň titulní Skinny zaslechneme hemžící se samplíky z oné známé vraždy v motelové koupelně) a dokonce i Kubrickově The Shining.
Sato-San To určitě nemají vizionářský naturel norských Shining nebo už zmíněných Jaga Jazzist. I když se drží v konvencích historicky mladého jazzového subžánru, kreativně s ním dokáží manipulovat a nenudí. Deska totiž obsahuje řadu poloh ze vzdálených kuchyňských koutů, jen namátkově: Saja Bamba Saja legračně parafrázuje „barovku“, Krishnatec to naplno junglově rozjíždí a šlape na plyn tanečních párty, v Yellow Family se rozeznívají vzpomínky na stále dechberoucí album Davida Torna Cloud About Mercury. Ta posledně jmenovaná poloha Sato-San To svědčí nejvíce; skotačivá prvoplánovost z tanečních parketů se naopak brzy omrzí. Tam, kde duo využívá střídmých, ale přesto temných zvuků, dosahuje uhrančivého mistrovství. Přiková tajuplnou náladou hraničící až s ambientem, kterou neustále rozvíjí dalšími a dalšími melodiemi a překvapivými vsuvkami. A když už jsem zmínil Davida Torna, i Sato-San To se nebojí použít exotických etno motivů.
Törökova trubka na pozadí elektroniky nabízí srovnání s Erikem Truffazem,

nicméně já bych šel dál a přisadil bych jméno guru Milese Davise (sorry Milesi, slyším tě všude). Jejím hlavním cílem je tmelit všechen ten nepřeberný materiál zvuků v pozadí, i ona se však někdy neubrání a dostane se do soukolí krabiček (viz Yellow Family).
Na debutu možná vadí nejvíc jeho rozdováděnost, jež mnohdy zrazuje od smysluplnějšího zakončení písní a jejich funkčnějšího tvaru. Neškodilo by ubrat na improvizacích, protože deska se na některých místech zbytečně táhne. Je to škoda. Kluci však připravují další album. Na něm se uvidí, kam jsou schopní své vize dotáhnout.

PS: A když jsme u těch zapadaných tipů z českých luhů a hájů, určitě je třeba vyzdvihnout moc pěkné a kritikou upozaděné (co hergot dělá?) jazzrockovce Med.