Promo papír k CD se mi snaží klasickým způsobem vnuknout, že mne album „zaujme především nezvykle drtivými basovými party a osobitým pojetím a náladou skladeb. Album se zaobírá bezmocí, terorem, válkou a hrůzami s ní souvisejícími (bez politického nebo ideologického podtextu či přesvědčení)“. Zní to stroze, suše a spíš jako povinnost něco o albu napsat, plus trochu té obrany před nařčením z extremistické propagandy. Cédéčko putuje do přehrávače a v očekávání „drtivých basových partů“ lehce stahuji nižší frekvence. Krátké a výborně nemocné intro (nelibozvučné troubení připomíná skřetí roh z LOTRa, ale jistý si nejsem) rychle vystřídá nástup prvního songu. Vracím basy na standardní úroveň a poprvé (ale ne naposledy) zjišťuji, že promo-plky tentokrát nelhaly.

Je opravdu zvláštní, že tak málo blackových kapel pochopilo, jakou funkci má baskytara ve zvukovém spektru. Sator Marte naštěstí ano a mně se ihned vybaví úžasná basa norských Tulus, přestože stylově si obě kapely podobné nejsou. Jenže tahle nahrávka má nejen dobrou basu, ale vlastně všechno. Je jedno, jestli se zaměříme na razantní bicí, které i přes deforestující triggerování neztrácejí velmi agresivní lidský feeling, nebo na kytary. Ty mají potřebnou tělnatost a čistotu, aby jasně a čitelně vyřezaly všechny tóny, ale zachovávají si i dostatečnou dávku špíny, bez které by black metal zněl příliš sterilně a učesaně.

Navův vokál je pak kategorie sama pro sebe. Chorobnost, strach, zmar, nenávist a obrovská síla. Pomalé frázování zpěvu v rychlých pasážích dává nahrávce nezemský pocit, který občas evokuje fenomenální De Mysteriis Dom Sathanas a umrlčí barva hlasu pak zase trochu Kohoutem zpívané torrovské V Podzemí. Podobnost je zde ale velice okrajová, možná je to dokonce jen můj dojem. Atmosféru umocňují perfektně zapadající české texty, mateřština je pro vokalistovo frázování evidentně ideální, Nav umí využít její tvrdost i délku koncových samohlásek.

Každopádně, nejsilnější zbraní celé nahrávky je rozhodně obrovská přesvědčivost všech elementů a tím i pochopitelně celku. Satorům jejich hudbu naprosto věřím, není tu nic, co by kazilo dojem. Všechno pracuje jako jeden celek - jednotlivé nástroje, zvuková produkce, odpovídající texty, image (zde už bez paintu), šedočerný obal… Nikdo si nehraje na vlastním písečku, což je zárukou úspěchu každé týmové práce. Album přitom není zrovna nejstravitelnější na první poslech, klasický hitový mustr á la „Máma Sever“ se zde takřka nepoužívá. Jednoduché blackové počty (4/4, 6/8) jsou tu nebývale často střídány méně standardními (například hned druhý riff v titulní Za zdmi je na pět) a posluchač je tak nucen trochu zapojit mozek. Přestože to není žádná matfyzárna typu Deathspell Omega, bude na koncertě křepčící fanoušek „vyhazován“ častými změnami a nepravidelnostmi.

Kdybych měl na albu vybrat nejsilnější song, pak bych volil asi titulní Za zdmi. Při hledání nejslabšího kousku budu ale mít problém, žádný song není hoden označení ‚vata‘ nebo ‚výplň‘, dokonce mi těch sedm tracků přijde i málo. Asi jako když vám donesou fantastický steak a na konci zjistíte, že místo 300g jste si měli objednat 400g. Velmi si také cením faktu, že album je v podstatě stylově velmi konzervativní a ortodoxní, přitom si však Sator Marte rozhodně s nikým nespletu a že v tak ostře limitované škatuli, jakou black je, mají svoji vlastní tvář. A jde to evidentně i bez samoúčelného používání vozebouchů/saxofonů/doplňte cokoliv dle potřeby, stačí talent. Myslím, že díky albu Za zdmi se Sator Marte zbavili dříve občas zmiňované nálepky klonu Marduk (byť mi bubeník Svar občas něčím lehce připomene ex-mardukovského Emila, viz výtečný song Mstitel) a předvedli jasně definovaný vlastní styl. Pro mne osobně jasný katapult mezi nejlepší blackové nahrávky v ČR a obrovské očekávání ohledně příští desky.