Další z kapel, co jsem dlouhou dobu přehlížel, jelikož mi sice přišla v pohodě, ale ne dost, byli Scale the Summit. Klukům, stejně jako celému zbytku světa, ale byl můj názor naprosto volnej, takže pečlivě skládali, cvičili, zkoušeli a hlavně hráli dál, až se z nich za poměrně krátkou dobu stali kytaroví profesoři, což je vzhledem k jejich věku dost super.

V podstatě se dá říci, že Scale the Summit se na novince odpoutávají od odérů mešu djentu, aby provedli hluboký ponor do nespoutaných vod instrumentálních hvězdoletů Animals as Leaders. Tedy příklon k modernímu melodickému progu jako blázen, s tím, že Scale the Summit za ty necelé dva roky od vydání The Collective hudebně opět o notný kus vyspěli, takže vám musí být jasné, že technicky jde o světovou extratřídu. Však již první vál, Odyssey, nenechá posluchače na pochybách, že kluci očividně hodně důkladně studovali Cynic či částečně Atheist a k jejich svojským kytarovým exhibicím a posuvným melodickým pískům přidali nálady moderních inteligentních shredů a post-metalu - tedy pro moderní inťouše poslouchající metal naprosto dokonalá mixtura žánrů a co víc, Scale the Summit tento příklon očividně svědčí, dokáží za sebe nasekat dosti silné riffy, jen aby byly vzápětí přehlušeny tklivými pomalými vybrnkávačkami s v pozadí se odehrávajícími technickými extempore. Poslouchá se to skvěle, navíc to celé drží pevně pohromadě, takže spíš než za cirkusáky má posluchač tyto mladé borce z Houstonu (kupodivu leží ve vidláckém Texasu) za zjevení.

Nedávno jsem přítelkyni vysvětloval, jaký je rozdíl mezi pozérem, jenž na kytaru umí sotva trojhmat, ale má místo obličeje polárkáč a místo kapsáčů koženky a vydělává miliony a borcem, jemuž v rukou kytara zpívá jak Romeo pod balkónem vnadné slečny, ale nevydělá ani hovno. Tak přesně takové pocity mám při poslechu této vynikající desky, kterou si poslechne sotva pár příznivců žánru, ale kapela maximálně prodá pár triček a to bude celé. Přitom Prosthetic Records by měli kluky pořádně dostat mezi lidi, aby pochopili, že dnes se hraje už trošku jinak než v roce 95.

Nevím, co bych vypíchnul dříve - snad skvělou The Olive Tree -, jež je jednou z nejmelodičtějších, ale zároveň také nejbarevnějších kompozic celé této technické bonboniéry, či maximálně cynicovskouThe Traveler, jež je výkladní skříní techniky jako prase; sama kapela ji považuje za technicky nejsložitější song, jaký zatím nahrála. Sedmistrunky to drhnou jako o závod a korunu všemu nasazuje naprosto geniálně probublávající basa Marka Michella, který byl ke kapele naverbován teprve loni a oproti minulým nahrávkám se jako ve všem ostatním jedná o jednoznačný posun vpřed. Stejnou chválu mohu pět i na zvuk, jenž se sice trošku tiskne ve stínu AAL, ale k současné tváři formace sedí jako zadek na hrnec. Je, pravda, trochu obasovanější, než jsme u shredu zvyklí, ale to vůbec nevadí, naopak, působí celkově dospělejším dojmem.

Výborná jsou intermezza. Když vynikající Oracle vystřídá coheed&cambriovský předěl Evergreen, jemuž k dokonalosti chybí jen ženský vokál Claudia, tak je mi jasné, že jsem opět objevil album, které v tom marastu „moderního progresivně-technického metalu“ stojí za to. Všichni zúčastnění muzikanté jsou naprosto soustředění, orientovaní na společný výsledek a zároveň technicky výborně připravení a nabušení. Jejich souhra se pak posluchači jeví jakožto sledování nejnadanějších žáků lidové školy umění, kteří si přišli na takovou malou sešn, ale pro nezávislé diváky a posluchače se jedná o nevídaný zážitek. Mně nezbývá, než pro všechny fanoušky moderního progu a vůbec hudební techniky jako takové zvolat: Houstone, nemáme tu problém!