Francouzští Scarve se po třech letech konečně vrací s novým albem, a abych se přiznal, po dvou předchozích prakticky dokonalých albech, jsem měl trochu strach, zda si Scarve udrží svou vysokou laťku. Na jedné straně je totiž opustil dlouholetý zpěvák, který se přeškatulil do Mnemic a na straně druhé se Dirk Verbeuren v mezičase stal stálým členem Soilwork, což by při jeho dalších aktivitách mohlo fungování Scarve ohrozit. Naštěstí Dirk má Scarve jako prioritu a zbytek kapely je udatný jako Bajaja a svým problémům se postavil čelem. Místo Guillaume Bideaua sehnali na hostování Lawrence Mackroryho, kterýž je hlasem znám třeba z první desky Andromeda Extension of the Wish či z prvotiny Darkane Rusted Angel. A hned musím říci, že novinka mi dala pěkně zabrat.
Scarve totiž nepřestávají experimentovat nejen hudebně, ale The Undercurrent také obalili úplně ne typickým zvukem, který někdy řeže, někdy basuje (basa zní skvěle!), někdy vibruje a někdy sluchovody trhá (záleží

na aparatuře/sluchátkách), stejně jako Scarve po celou stopáž novinkového alba. Chvílemi zvuk snad až zkatarzní (ale nic na způsob posledních Natron), je ne úplně čistý, ale konkrétní, divoký, nepřizpůsobivý, jakoby zašmodrchaný, přiškrcený, ale přitom moderní, kde je (hlavně bicí) zkombinována digitální stopa s přírodní, ale jinak celkově velmi kompaktní. A především podprahový, a taková je i celá deska. Působí totiž jako jedno velké tajemství Svatého Grálu. A vy jste při každém poslechu svým Tomem Hanksem a je jen na Vás, jak šikovným. Při každém dalším poslechu se totiž odhalí vždy nějaké to tajemství. Jednou to je jen obyčejný zvuk/ruch/sampl, jednou kytarová aranž/vazba, a pak třeba další zpěvová linka. Vše vždy podsunuto pod vrstvu hlavního zvukového masivu.
A když už jsem psal, že Scarve nepřestávají experimentovat hudebně, znamená to, že upustili od přehledného a promyšleného nasekaného moderního progresivního death/thrashe, kde byly ke slyšení vlivy třeba takových Meshuggah, snad i Morbid Angel… a přetransformováni se obracejí k industriálnější, nathrashovanější a temnější podobě chvílemi i uskřípaného metalu využívajícího občasných disonancí (nesouladných tónů), který si stále nese jejich rukopis z předchozích dvou alb; kontrastující tvrdé kytary na houpavých plochách a podkladových brnkačkách, i nakreslených – z toho máte občas až blackový mrazík (v The Plundered na mne třeba dýchnou i Thorns). Jak tomu bylo na Luminiferous, slyšet je tentokrát více vliv Townsendových děl, starších Strapping Young Lad především. Jen je vše vyhnáno do

nervózní nespoutané nasypané formy. Rytmických thrash-protrsávajících pulzujících témat pro kytarové riffy se na The Undercurrent Frantíci drží poměrně pevně, a proto se Scarve chvílemi hodně mírní, zpomalí a hrají si s plochami a vokálními linkami obou jejich protagonistů, kde vyniká jedinečná atmosféra této kapely a pak také pestrá a s činely si hodně vyhrávající tepající rytmika. Zpěvy vůbec již nejsou tak zpěvné, ubylo chytlavých refrénů a celkově je to méně ‘do paměti‘, ale výborně vymyšlené. Toto vše ale dávala tušit již první zveřejněná skladba Endangered, která sice není z těch neurvalých, které plní podstatnou část alba, ale disponuje vším, co dělá tuto kapelou originální; graduje, stupňuje napětí až do finálního kataklysma.
Scarve jsou tedy zpět a ač by tomu hodnocení 8.5 nemuselo odpovídat, laťku předchozích děl -po mnoha posleších- dle mne udrželi! Jen k hudbě přistoupili trochu z jiného úhlu a to neznamená nic jiného, než že vytvořili opět jedinečné a originální dílo, pro které možná správný čas ještě nenadešel. A právě takováto alba, když se k nim po delší době člověk vrátí, odhalí to, co jiným chybí. Svojskost a hudební dědictví, které po dalších 5ti, 10ti, ani 15ti posleších nevyprchá… Zkrátka, ne nadarmo si Meshuggah tuto kapelu s sebou přibrali jako support-band na celé předloňské tour. .:. 8.5/10