Ale, jo, těšil jsem se na tuhle desku, jejíž vydání bylo patrně nejlépe propagované za celou historii kapely, i díky tomu, že se chlapců ujalo příjemně agilní vydavatelství Élysion Pavla Lišky. Na druhou stranu nemilé zprávy se začaly objevovat někdy na podzim minulého roku, kdy vešlo v patrnost, že Scenery pravděpodobně opustí zakládající člen Martin (bicí). Jak se nakonec ukázalo, bylo na této zprávě více než jen zrnko pravdy, takže se zpozdilo jak nahrávání, tak i vydání Continuity (bicí nahrál studiový hráč Tomáš „Kobdzey“ Kašpar).
První bod této recenze bych chtěl věnovat zvuku, který byl, co si budeme nalhávat, Achillovou patou obou předchozích desek The Drowning Shadow of Mankind a Philosophy of Ages. Do třetice všeho řadového (studiového) se to povedlo a Continuity má konečně zvuk, který je hodný hudebního snažení mohelnických, byť rezervy stále ještě jsou. Výtku bych směřoval zejména na agresivitu a dynamiku nahrávky – vše je příliš ploché, nemastné, neslané. Ale což… pojďme k tomu zajímavějšímu, čeho se můžeme od stříbrného kotoučku dočkat.
Předně žádných stylových kotrmelců, na to už mají Lerry a spol. nahráno přehršel notiček, ale i tak je novinka přímočařejší a i na první poslech zapamatovatelnější než oba předchůdci. Ale možná že je to způsobeno tím, že Scenery už mají svou tvář a styl skládání, a pokud se do něj ponoříte, de facto by vás neměli ničím inovativním překvapit. Přesto několik nových elementů na Continuity obsaženo jest – hodně melodický (hostující) vokál Petera Čeverky (Bells of Eternity, Twilight of Antiquity, Evolution Mirror) je příjemným posunem do modernějších vod, oproti němuž thrashově neurvalý protiklad z hrdla Petra

Stejskala je chvílemi až příliš tlačený do ne zrovna příjemných poloh. Naopak Petrův druhý nástroj – klávesy – dostávají čím dál více prostoru a v tomto případě na tom neshledávám nic nepěkného. Například hned ve druhé Chains of Existence (CD spouští instrumentálka Gate Into the Evolution) vyplují na povrch coby doprovod, a posléze protiklad kytarám, ve střední (předělující) pasáži. Móóóóc příjemné motanice, stejně jako třeba v Twilight of Antiquity nebo Evolution Mirror. Hlavní mozek a tahoun Lerry si udržuje svůj herní projev udržel – opět dokázal vymyslet melodie, které se prostě musí líbit a je jen dobře, že nechává prostor i spoluhráčům a už se zbytečně netlačí všude a dal prostor třeba i pro Mikovu, převážně baskytarovou, instrumentálku Defeat. Jako posledního jsem si nechal benjamínka u kytary Mišáka, který Lerrymu pomáhá vyztužovat zvuk, ale živě společně přeci jen dokáží vytvořit pevnější zvukovou hradbu.
Tak snad jsem na nic nezapomněl… no, snad možná jen noticka k hodnocení – jelikož výše zmíněné věci mi na desce opravdu vadí, a přestože mám tuhle kapelu moc rád, nedokážu nad nimi prostě zavřít oči (byť jsem toto u několika kapel v minulosti učinil, protože jsou to prostě takové „srdcovky“). Třeba to bude i taková malá motivace pro kapelu samotnou, kde příště více zapracovat. Jo a vlastně ještě něco – přeji hodně zdaru při hledání vhodné náhrady za bicí. Asi to nebude nic snadného, ale pevně věřím, že se zadaří, živě je to vždy svátek hudby.