V souvislosti s blížícím se vydáním nové desky barda Scotta Kellyho se sluší připomenout si jeho starší sólovou tvorbu, desku Spirit Bound Flesh. Album, dnes slavící desáté výročí svého vydání, je poplatné době svého vzniku – temná nahrávka odrážející drogovou životní etapu. V kontextu celkové tvorby Scotta Kellyho (tedy i Shrinebuilder, Neurosis či Blood And Time) se staví k těm nejméně posluchačsky přívětivým. Ovlivnění drogovými experimenty nepřináší experimenty zvukové a hudební jako domovská kapela Neurosis, společné ovšem mají minimálně maximální sázku na atmosféru a sílu jednotlivých motivů. Často nelíbivé melodie sází na brutální jednoduchost, repetetivnost a pouze dokreslení hlasem. Z toho ovšem vychází i (možná) zápor desky, která je spíše než hudbou výpovědí – je osobním vyrovnáním se; především se sebou samým, se snahou „nahlédnout“ pomocí psychedelik ještě dále a je o potlačení agresivity. To dokreslují i texty – např. In Her Room o pomoci své ženy v době drogové abstinence. Kelly posluchači nic neusnadní a až ležérně či apaticky spíše deklamuje a vrčí, než zpívá.

Paralela se nabízí např. s raným filmem Clinta Eastwooda Tulák z širých plání – podobně nekompromisní, tvrdá, velmi minimalistická. Stejně jako film, ten ovšem disponuje až jakousi snovou atmosférou, má občas až halucinogenní zabarvení. Až kanonická, čistě vokální záležitost Sacred Heart mmj. potvrdí, že Scott Kelly není nijak úžasným zpěvákem, nikoho to ale moc zajímat nemusí, tahle deska má silné stránky jinde, chraplání a vrčení je pro jeho účely tím nejlepším prostředkem. Téměř hororová Through My Existence potvrdí, že i naprostá a totální jednoduchost na pár strun ve správném podání umí lámat kosti, v poslední The Honor of My Prisoner Kelly ukáže, jak geniální motivy dokáže vykouzlit.

Takže si to shrneme – hudební podání nic moc, ale naprosto dostačující. Za autenticitu a atmosféru by mělo být hodnocení absolutní. Temnota a deprese se na Vás vyvalí ze sporého kotouče, ohlodaném až na kost. Pokud podobné záležitosti máte rádi, nemůžete šlápnout vedle, pro fanoušky Marka Lanegana ovšem může jít o poměrně nepříjemnou noční můru.