Scott Walker byl popová ikona. V jeho hudbě se prolínal krásnej hlas s bohatejma orchestrálníma aranžema, což dávalo jeho písničkám charakteristicky výpravnej ráz. Představ si velkolepej westernovej soundtrack, odmysli si trochu levnýho patosu a přidej temný texty o dikatátorech. To byly šedesátý léta.

Postupně se ale vkus měnil, zatímco krásnej hlas zůstal. Místo výpravnejch balad celek začal narůstat do divnejch proporcí. Odsekávaný byly konvenční končetiny, nahrazovaly je organický pahýly a mechanický protézy. Výslednej hybrid, novinka Bish Bosch, není jednoduchej strávit. Naopak, je kurevsky divnej. Vlastně bych se nebál říct, že jde o jednu z nejujetějších desek, co jsem minulej rok slyšel.

Začíná pravidelným, neúprosně tepajícím beatem. Na mysl přijde Machine Gun od Portishead, ale tady masivní rytmus neslouží jako kontrast ke křehkýmu nosnýmu motivu, spíš jako základ, na kterým lze budovat napětí. Napětí teatrálně kovový, mimozemsky zneklidňující, taková zvuková obdoba k vizuálnímu požitku z Eraserhead. Napětí vyvolávaný samplováním výstražnejch zařízení, tedy odosobněnýho, citově nezabarvenýho nebezpečí. Napětí kontrastující s barytonovým vokálem, kterej cituje přehnaně afektovaný útržky z absurdních divadelních her.

Ačkoli začátek desky je v tomhle ohledu snad nejpřímočařejší, pocit určitý nejistoty a podvědomýho nebezpečí tě bude provázet celou deskou. V dramatickejch deklamacích podepřenejch o střídavej proud napětí, při kterým občas musíš div ne nastražit uši, jindy je takřka ucpat špuntama. V hudební formě, která přímo vybízí k volný improvizaci a ztrátě kontroly nad proudem vědomí.

Walker ale podobnejm volnomyšlenkářskejm ideálům nepodléhá. Měří do milimetrů, nápady jsou provedený s chirurgickou přesností a je za nima cejtit pečlivě vymyšlenej plán. Motivy nepřicházej nahodile, a ačkoli se občas tváří jako cizorodý prvky (štěkání, syčení hada, prdění…), jsou pevně zasazený do rytmický struktury a mají jasný vyústění. Místo vyšinutýho drogovýho tripu jseš pevně přikurtovanej k lůžku a v kontrolovaným prostředí dostáváš přesně odměřený dávky experimentálních substancí.

To samozřejmě nemusí každýmu vyhovovat – Bish Bosch rozhodně není deska pro každýho. Tatam je masivní fanouškovská základna z šedesátejch let minulýho století, k týhle desce se musíš probojovat přes opakovaný poslechy. Ale odvaha a trpělivost za to v tomhle případě stojí.