Německo je země, ze které (na čemž se, předpokládám, shodneme) moc dobrých blackmetalových kapel nepochází. Bez delšího přemýšlení většinu lidí jistě napadnou Ascension, Darkened Nocturn Slaughtercult, Katharsis, Lunar Aurora, někdo by jistě zmínil The Ruins of Beverast, k tomu nejmenované nácky a dále to začíná být složitější. Pár dalších jmen by se samozřejmě našlo, ale k seznamům jako na norské či francouzské scéně se určitě nedostaneme. Po lehkém přimhouření oka je však vhodné zmínit ještě jedno poměrně velké jméno – Secrets of the Moon, kteří ještě donedávna k těm slušnějším blackovým kapelám z Německa patřili.

Ti, jak tomu bývá, začali jako syrový black, poté jejich hudba zprogresivněla, začali znít více jako Satyricon (v dobrém slova smyslu), v roce 2006 vydali své první dobré album, následně zavítali do doomovějších a atmosféričtějších vod, kde použili i čisté vokály, ale stále se dalo mluvit o black metalu. Proč tedy do nedávna? Loni totiž vydali svou šestou řadovku, na které již black metal téměř definitivně opustili. SUN není úplným skokem do neznáma, jedná se o přirozený vývoj hudebního stylu, který Secrets of the Moon postupně vyvíjeli, i přesto je jejich nejodlišnější deskou.

S prvními tóny No More Colours se ještě může zdát, že k žádné razantní změně nedošlo. Sypající bicí podkresluje atmosférická kytara a vokál, byť za řev jej už určitě označit nelze, je stále hrubější. Jedná se však o nejtvrdší a nejčernější moment celého alba. V půlce se úvodní song zlomí do klidnější polohy, která, doplněná šepotem a recitací, začne jasně dávat najevo, že Secrets of the Moon řádně vyměkli. Ukončují ji pomalé akordy, doznívající do ztracena, na něž hezky naváže akustická kytara v druhé skladbě Dirty Black. Téměř folkové akordy (o riffech moc mluvit nelze) opravdu překvapí. Dali se Secrets of the Moon na písničkářství? Kupodivu ano, a i když to zní neuvěřitelně, jde jim to velmi dobře. Vše je zabalené v rockovém kabátu s velmi dobrou atmosférou, která jim jako jediná z předchozího blackového období zbyla. sG pak do konce desky už jen zpívá. Co je ovšem hlavní, zpívá dobře! Jako člověk, co čistým zpěvům nevěnuje příliš pozornost, nemohu objektivně zhodnotit jeho kvality, ale pěvecké linky patří k tomu nejlepšímu, co SUN nabízí. A právě díky té, která uzavírá od poloviny páté minuty druhou skladbu, se stal Dirty Black mým nejposlouchanějším songem poslední doby.

Zpěv celkově dostává mnohem více prostoru, než bych čekal. I klipovka Man Behind the Sun je na něm postavená a jednotlivé instrumenty, například výrazná basa, mu pomáhají v lepším dokreslování nálady a gradacích.

Secrets of the Moon své blackmetalové období opustili a udělali obrovský krok blíže k běžnějším posluchačům. Většině kapel podobné konání těžce zazlívám, jsem proti jejich vyměknutí a popíkovatění, ale Secrets of the Moon ne. Stejně tak jako (je mi jasné, že používat tento výraz v recenzi není nejvhodnější, ale neodpustil bych si, kdybych jej nenapsal) teplotu. Ano, tato deska je prostě teplá, což je věc číslo jedna, kterou na hudbě nesnáším, jenže zde ji prostě žeru, a to podotýkám, že jsem nikdy nebyl jejich velkým fanouškem. Může za to fakt, že kdysi hráli black, či snad stárnu, nebo je to opravdu tak dobré, že i „love song“ jako Hole se mi líbí?

První čtyři skladby mají ode mě určitě palec nahoru. I živější moment jako Here Lies the Sun není vůbec špatný, během něj však kvalita alba lehce klesne. Instrumentálně je možná i zajímavější, ale nemohu si odpustit dojem, že právě vokální stránka, která mě na první půlce alba nejvíce baví, na té druhé lehce strádá. Třeba opakování fráze „I Took the Sky Away“ ve stejnojmenném songu mě docela irituje, a kvůli ní jej považuji za nejslabší. Konec naštěstí není nijak utrápený. Mark of Cain patří k rychlejším kouskům a posluchače opět probere. Sice není tak nakopnutý jako začátek alba, ale za nejhutnější song jej jistě označit mohu, byť rovněž končí v atmosférickém oparu.

Secrets of the Moon na své loňské desce vyměkli, ale zároveň udělali další krok k dospělosti. SUN je klidnější, přístupnější, poslouchá se hezky a zároveň si uchovává příjemně temnou atmosféru. Odklon od black metalu a výrazný čistý zpěv pravděpodobně naštve starší fanoušky, ale mnoho nových zároveň přiláká. Z mého pohledu se jedná o nejpovedenější desku kapely.

Mimochodem, dnes 4. března vyráží Secrets of the Moon na turné spolu s Dødheimsgard, Thulcandra a Our Survival Depends On Us. Českou republiku tentokrát míjí, ale začínají v Drážďanech, které nejsou moc daleko, tudíž pokud nemáte v pátek co dělat, můžete tam zamířit jako já. Věřím, že cesty litovat nebudu.