Tak tohle je návrat jako stehno!!!! Poslední placka už je na světě dost dlouho, ale důvodem, proč recenze ne a ne vyjít, byla neschopnost najít ta správná slova v deskripci jistě jedné z nejlepších desek US-brazilské legendy. Vlastně ano, toto bylo jasné hned po několika posleších. Hodnocení by tak bylo možné shrnout do jedné věty (iluze citace): “Ano!!! Návrat tak o deset let zpět, Green může zapomenout na kritiky opírající se o nepřesvědčivost jeho zpěvu, Kisser si vlastně udělal svojí sólovku (tak jako kdysi Waters s The Wall) a Max může tiše závidět kvalitativní skok domovské kapely, který se mu se Soulfly vyhýbá.“

A bylo by hotovo. Neaktuálnost recenzí však poskytuje několik významných plus: neunáhlený pohled na věc, navíc si člověk může zjistit kvanta informací, jež se většinou dozvídá až po datu vydání; recenze se tak stává jakýmsi komplexním pohledem nejen na desku, ale i na celou kapelu, popř. scénu. Po vydání desky Dante XXI se strhla mela, cože to jako staří pardálové natočili za skvělou věc, popsaly se stohy papíru, následovalo turné s In Flames, kteří jsou momentálně v kurzu (pro mě dost nepochopitelně, ale vkus davu šel vždy mimo mě), pak přišla nečekaná rána v podobě odchodu Igora („neodstranitelné osobní problémy...“) a do toho se ozve ex-frontman Max, že by si tolik přál reunion. No není to divné?

OK. Dante XXI není v pravém smyslu návrat; opírá se sice o prvky, které jsme slýchávali na nejlepších deskách (Arise, Chaos, Roots), avšak zároveň nebyly opominuty alternativnější momenty posledních 3 desek (především Nation). Otázkou tedy není, co dělá Sepulturu Sepulturou (to všichni víme) nebo zda dokáží přijít s něčím novým do léty prověřeného vzorce nebo jestli se vrátí na výsluní popularity (to skutečně v dnešním průmyslu nelze předvídat). Má legenda ještě vůbec možnost promluvit do současného mainstreamového proudu? Nebo ji smetla nu-metalová generace, kterou sami postavili na nohy a naučili jí chodit? Zcela irelevantním se mi zdá být fakt, jestli „poMaxovská alba“ jsou kvalitní či nikoliv. Jedna část posluchačů ji hází do starého železa (nemá už co říci), avšak v latinském světě dosáhli stupně zbožštění (upozorňuji na vynikající bootleg Live in Rio), kterého dosáhli Slayer v Americe (k případnému souboji thrashových mohykánů se dostanu v recenzi na Christ Illusion). Sepultura se tak dostala do schizofrenní situace, přesto se domnívám, že Dante XXI má co říct všem generacím. Pro tu mladou představuje novinka poučení se z vlastních chyb a chutí jít dál. Třicátníkům Dante pomůže oprášit klasické tituly, přestože nejde o pragmatické zpátečnictví.

Dante je deska koncepční (po textové stránce), hudebně je to ucelený kolos, nespoutaně tvrdý, precizní zvukem, energií překypující. Jen si to vezměte, 15 věcí na ploše necelých 40 minut. Zkondenzovaná brutalita! Po kratičkém intru se stroj rozjíždí nápadem vskutku netypickým, Dark Wood of Error strašně připomíná úvod I od Meshuggah. I zvukem! Vše se však na konci zvrhne v thrashovou jízdu. Hned další je snad nejsilnější skladba na desce; Convicted In Life slokou připomíná Slave New World, vše se ale v průběhu zrychlí až na klopotně koňské tuc-tuc. A takhle se to má po celý průběh Dante 21. Vcelku nic nového, jenže Sepultura vládne v mistrných smyčcových intrech a vkusně zaaranžovaných lesních rozích (False, Ostia, Crown and Miter). Apocalyptica nemá nárok; jí Sepultura přebíjí v samém závěru, druhém vrcholu alba, apokalyptické Still Flame. Zde se brazilská touha po hledání „kořenů“ globalizuje v celosvětově pochopitelném vyústění Dante XXI.