Všechno začalo už během evropského turné v minulém roce, kde se nám Sepultura představila hned 2x - v Modré Vopici a na Brutal Assaultu, kde předvedla naprosto famózní vystoupení. Setlist obsahoval hodně oldschoolových skladeb z období Arise/Beneath/Schizofrenia a drsný, syrový, ale oproti tomu čistý zvuk, který neměl obdoby. Už z toho se dalo dost předpovídat, kam se bude kapela v budoucnu ubírat. Během tohoto turné kapela napsala většinu skladeb na desku. Pak přišly přímé přenosy a videa z nahrávání ze studia, kde jsme měli možnost slyšet některé riffy a skladby. Již tehdy jsem tušil, že se rodí něco mimořádného.

Kairos je v překladu bůh příhodného času. Tak nazvala Sepultura své album, které konečně po rozporuplném A-Lexovi vrací Sepulturu tam, kde má být. První rozdíl, kde je to znát, je Andreasova kytara. Na předchozích albech byla samozřejmě v pořádku, nicméně pod různými efekty a stretchingy se trochu ztrácela její syrovost a thrashový potenciál. Na Kairos však zní kytara opravdu nejsyrověji od Chaos A.D. Nerad bych srovnával, ale Kairos mi toto veledílo z roku 1993 připomíná asi nejvíce.

Album začíná pozvolna, nevybalí na Vás to nejlepší hned na začátku, ale trpělivě graduje a vy si ani neuvědomujete, že Vás pomalu stahuje z kůže. Začíná nenápadnou skladbou Spectrum, kterou považuju v podstatě za takové Intro. Nemá příliš zvratů a drží víceméně stejné tempo, které Vás uvede do děje. Jinak už je to ale s titulní „starou známou“ peckou Kairos, kterou jsme měli možnost slyšet již s předstihem. Příklon k hardcoru je cítit hned od začátku. Valivý riff se Vám zavrtá pod kůži a vše ještě umocní Derrickův hluboký a drsný projev. Ten na albu ukazuje více tváří a na svém hlasu od alba Against skutečně hodně zapracoval, jelikož zde předvádí spoustu poloh a zabarvení; v Relentless jeho potenciál můžeme slyšet asi nejvíc.

Po vzoru A-lex je album protkáno spoustou nezajímavých půlsekundových inter, které mi přijdou dost zbytečné, i když se v jednom mluví česky :) Sepultura si pro album netradičně zvolila dva covery industriálních kapel, z nichž hlavně Just One Fix od Ministry je opravdu povedeným kouskem. Do hávu Sepultury předělaný riff „ministrioviny“ je opravdu nádherně čitelný. Vůbec celková produkce alba se pod taktovkou Roye Z skutečně povedla. Následující Dialog uzavírá první část alba. Je klidněji laděný, nicméně i tak obsahuje velice silné riffy, které jsme mohli slyšet již dříve z videí ze studia. Pokud si ale myslíte, že se po této skladbě budete moci nadechnout, spletli jste se! Odteď album nabírá na agresivitě! Skladby The Mask a Born Strong považuji za nejsilnější na albu. Thrashcore provedený téměř k dokonalosti. Kousavé a vzteklé Andreasovy polohy, které šlapou až to bolí, Vám servou kůži i nehty než se nadějete. Jean Dolabella zde přes své nesporné kvality příliš nevyčnívá, ale do celé skládanky zapadá nádherně.

Z alba můžete vyjmout jakoukoli skladbu, bez problémů obstojí. Deska je sice opět koncepční, ale cítit to z ní vyloženě, jak tomu bylo na předchozích dvou, není. Až na rychlou thrashovku Seethe, kterou jsme měli také možnost ochutnat dříve, je většina skladeb ve středním tempu. Zrovna této skladbě podle mého názoru produkce trochu ublížila, nechal bych jí trochu syrovější, bez sól a přidaných efektů, ale to ať už posoudí každý sám. „Standardní“ verzi uzavírá skladba Embrace the Storm, která je asi nejmetalovější na albu a paradoxně zde Derrick asi nejvíce zpívá. Jako celek vše působí impozantně.

Sepultura předvedla, že na výsluní groove metalu patří a Maxe Cavaleru nepotřebuje. I bez něj žije svým životem. Za drobné nedostatky si do zálohy pár bodíků nechávám s očekáváním alba příštího. Bratři Cavalerové můžou tiše závidět a chytit se za nos.