Mít na obalu logo Nuclear Blast je snem mnoha kapel z naší malé republiky, o tom není pochyb. Poté, co se povedlo moravským králům SSOGE zakotvit u Season of Mist, podobný kousek předvedla formace SEVEN.

Ať už je to jakkoliv, nemůžeme tuto skutečnost jen tak přehlédnout. Než si však položíme otázku, nakolik je to zásadní do budoucna, zkusme najít spíš odpověď na jinou. Proč právě SSOGE, resp. SEVEN?

Každý, kdo dělá muziku, mi určitě potvrdí, že stejně jako v jakémkoliv jiném odvětví lidské činnosti jsou i v hudbě důležité kontakty. Bez nich se prostě těžko šplhá nahoru. A případ mnou recenzované záležitosti o tom hovoří více než jasně. Ale pozor, není to myšleno v žádném případě hanlivě. Honza „Kirk“ Běhounek jen zúročil všechny zkušenosti a využil je pro svou novou desku. Nakolik mu v tom pomohla zkušenost z konkurzu na kytaristu samotných LIMP BIZKIT zůstane asi ve hvězdách a ví to jen on sám. Každopádně vyrazil neohroženě do boje, dobře si vědom svých schopností.

Obklopil se šikovnými mladými muzikanty a natočil u Petra Jandy v  studiu Propast album s jednoduchým (možná lehce zavádějícím?) názvem Freedom Call. Využil přitom producenta jménem Victor Smolski (ano, je to ten pán od RAGE) a podle toho vypadá také výsledek. Společnými silami ukuchtili placku, která sice stylově nepřináší zhola nic nového, ale ve svém ranku patří určitě k tomu lepšímu.

SEVEN nabrali do mističky od každého něco. Ač to sama kapela nerada uslyší, určitě jsou v jejich písničkách slyšet samotní RAGE, stejně jako další spolky typu HELLOWEEN, či GAMMA RAY. A to není zase žádná potupa, ba naopak. Honza totiž našel v Lukáši Pisaříkovi velmi talentovaného frontmana a sám už si pohlídal hudební stránku věci. Svůj power/speed/melodic/progressive metal „oblékl“ v Propasti do pěkného zvuku a taktéž materiál posbíral slušný.

Celá deska Freedom Call stojí na výrazném kytarovém soundu. Je tady úplně všechno, co se od tohoto stylu očekává a co bez něj ani nemůže být. Hodně sól, hodně zpěvu, zdvojené „hymnické“ refrény, i klasické ploužáky (nejen) pro dámy :).

Honza dokáže napsat silnou skladbu, např. taková Abandomned. Je pravdou, že postupy i vygradování samotného songu jste určitě stokrát slyšeli, ale co na tom. Tady je alespoň vše profesionálně zabaleno, jako v tom nejdražším butiku. I to nahrávce pomáhá v konkurenci (a nebude zrovna malá) ostatních spolků.

Sám jsem si našel několik oblíbených kousků, které mi po více posleších zakotvily v hlavě. Např. čtvrtá The Road jakoby stála ve výkladní skříni tohoto (hlavně německým, potažmo japonským publikem) hýčkaného stylu. Pokud něco Běhounek umí skutečně na výbornou, tak je to smysl pro „hitovost“ svého materiálu. Stejně tomu je u devátého kousku nazvaného Žolík. Na můj vkus je deska sice delší, než bych dokázal vydržet poslouchat, jenže já nebudu zjevně ten, komu je určena.

Budu možná přehánět, ale tahle nahrávka si své místo v katalogu Nuclear Blast asi zaslouží. A když už nic jiného, v rámci této metalové komunity si zcela jistě najde fanoušků dost. Pro ostatní může být příběh SEVEN pohádkou se šťastným koncem. Po 15 letech existence se dostala tam, odkud je do světa přece jen blíž. A upřímně, když zavřete oči a budete jen poslouchat, tak ani nepoznáte, odkud že ti chlapci pochází. A v tom je celý vtip.