Nu-metal je téměř minulostí, dnes se již vaří metalcorová voda. Co kapely, které vznikly v polovině devadesátých let a v tvrdě rockovém mainstreamu se tehdy hovořilo o „nové krvi“? Kde je jim konec? Samozřejmě, některé se vezly na vlně momentálního zájmu (Coal Chamber), lídrové už z nu-metalu vymačkali, co mohli a jdou jinou cestou (Korn). Pak tu jsou skupiny, které s výše zmíněným žánrem koketovali, ale spíš bychom mohli mluvit o moderně pojatém (tvrdším) hard rocku – Disturbed nebo Sevendust.
O těch v Evropě moc neuslyšíme. Specializují se téměř výhradně naUvidíme, jestli příchozí Lowery oživí Sevendust a další placka přinese méně nudy. Oheň dohasíná.americký trh a jejich hudba je výlučně – jak to jinak nazvat – americká (ve všech konotacích smyslu slova). Když pominu jejich debut, tak explozi nápadů si kvintet připravil na následující Home (1999), která doposud vysoko ční nad jejími ostatními alby. Strhující groove, masivní sekající kytary, důmyslná rytmika, perfektní uřvané frázování spojené s křikem bubeníka (ano, druhý vokalista) a hlavně silné písně. Vedle několika desek Korn rozhodně nejimpozantnější deska žánru. Jenže kvintet se zde vydal ze svého maxima; následující Animosity (2001) je výrazně medovější, ta snaha o sladkobolný kýčovitý hit se v budoucnu ukáže jako smrtící (viz další desky Seasons, Next, Alpha). Problém je taktéž v tom, že Animosity se stala jakýmsi mustrem, který kapela bez skrupulí opakuje. Ano, Sevendust sice mají vlastní tvář, poznáte je mezi ostatními kapelami, jenže co naplat, opakují se až běda.
A tak tu máme rok 2008 a s ním i sedmý pokus kvintetu z Atlanty, nazvaný Hope & Sorrow. Ne, opět nečekejme změnu, Sevendust už několik let jdou

po své vyšlapané cestě. Tou cestičkou je střednětempý melodický rock/metal a jde se po ní velmi snadno, vlastně samo. Problémů je tu ale vícero: pořád stejně se valící tempo, které je už v průběhu seznámení s albem ubíjející, opětovné střídání agresivněji pojatých slok s melodickými refrény, podobné riffy a zpěv. Jenže tentokrát se cosi změnilo. Z webu kapely se dozvídáme, že samotní muzikanti nevěděli, jak vlastní výsledek bude vypadat a nenechali se svázat nějakým apriorním cílem. Nu, proč ne. Také se navrátil originální kytarista Clint Lowery, ale ten podle všeho do procesu nahrávání nezasáhl. Nicméně, devízou Hope and Sorrow je větší snaha pohrát si s aranží, podkresy a lehce industriálními vložkami. Konečně se kytary pouze nekopírují, kluci se tentokrát nebáli i kytarových sól. Bubeník Morgan Rose se nebojí použít dvojšlapku, už se jen nebumčvachtuje. Stavba písní je propracovanější v

detailech, i když základ se nemění (té přímočarosti by stále chtělo ubrat). Deska je velmi, velmi melodická a evokuje post-grungové Nickelback. Nese se v melancholičtějším duchu a rozhodně takovou Hope s hostujícím Markem Tremontim (Creed, Alter Bridge) chlapci neudělali už léta. Víc podobně výrazných songů!
Protože takto silná píseň se na minulých třech počinech neobjevila. Uvidíme, jestli příchozí Lowery oživí Sevendust a další placka přinese méně nudy. Oheň dohasíná.

PS: Pro ty, kdo neznají, ať raději sáhnou po Home nebo Animosity, nebudou litovat.