Hip-hop, grime a různé další mutace využívající rap se mají v posledních letech výjimečně dobře, co se týče mediální pozornosti. Sám s radostí a patřičným zpožděním sklízím plody tohoto zájmu. Na dvojici jménem Shahmen se však v loňské záplavě jaksi nedostalo. Svým způsobem to je pochopitelné. Když někdo prohlásil o debutovém EP Enter the Circle, že „takhle by měl znít hip-hop v roce 2010,“ vyznělo to trochu jako vtip. Shahmen jsou celkem old school, vedle rozbitých grimových beatů, chytrosti Earla Sweatshirta nebo opulence méně temných záležitostí působí vyloženě jako chudí příbuzní. Přesto je jejich výraz okamžitě rozpoznatelný.

Esencí Shahmen je hlas. Blessova flow není vždy precizní, ale barva hlasu (hrubý štěrk a ještě hrubší smirek) hypnotizuje sama o sobě. Kolem využití technik ASMR na albu Holly Herndon se nadělal veliký povyk, v případě Blesse přichází mravenčení na krku zcela přirozeně. Extrémně hutný temný baryton jede jako buldozer, bez vychloubání, bez odboček, bez pro černé rapery častých mečivých (či nosových či jak to nazvat) podtónů. Naprostá upřímnost a nestrojenost je velkou devízou Shahmen, i když může být spojena s určitou naivitou textů. Tedy obsahu; forma a přednes ukazují obrovský cit Blesse pro rytmus řeči:

„Somewhere the sun sets out on my silhouette
Drumsets pound to the sound of my filament“

Za vytknutí stojí zběsilá aliterace „s“, vnitřní rým pound/sound, kompletní asonance ve skupinách sun sets out/drumsets pound, ale především fakt, že Bless tyto a následující řádky přednáší v téměř pravidelném daktylu (metrická stopa, kde je přízvučná slabika následována dvěma nepřízvučnými; zde odchylka jediné slabiky). Co z toho vyplývá? Zaprvé, houpe to v pravidelném rytmu. Další figury pak představují řeč jako záležitost zvukovou, nikoli jen obsahovou, z věty se stává jakási plastická struktura. To je víceméně důvod, proč poslouchám rap (a čtu poezii a Becketta, do jisté míry). Nevím o nikom, kdo by měl takový dar pracovat s mluveným jazykem jako rytmickou a melodickou formou jako Bless. Proto poslouchám Shahmen.

Mocný hlas zcela dominuje nenápadné produkci. Rytmika je takříkajíc jednoduchá bez přívlastků, žádný vypilovaný minimal, jen obyčejné linky s minimem změn. Obyčejnost tu však neznamená nudu – producent Sense jen pracuje velice hospodárně. Subtilní basy šikovně zdůrazňují Blessovy přízvuky. Melodika často úplně absentuje, jinak je vždy střídmá, vkusná, dokonce se dá mluvit o vlastním rukopisu. Sense používá tu decentní housle, tam lehce surfovou elektrickou kytaru, synteticky vlastně zní jen minimum míst. Temné, ponuré vyznění vychází také z prostředků tribalu či náznaků klasického Orientu i bojových filmů z Dálného Východu. Koneckonců Shahmen nemají atmosférou příliš daleko k Ghost Dogovi. Hutnosti hlasu odpovídá tempo. Shahmen si užívají valivou pomalost, některé skladby pocitově skoro zastavují.

Formální stránce Shahmen se nedá vytknout prakticky nic. Nejsou inovativní, ale vyčítat jim to by bylo přibližně stejně smysluplné jako vytýkat skvělé písničkářce, že hraje písničky. S obsahem textů to tak slavné není. Bless kritizuje konzumní kapitalistickou společnost, často těmi nejhoršími frázemi („When you’re broke everyday is just dollars to chase / when you’re rich everyday is just dollars to make”), a nachází odpověď v hip-hopu, který jako takový dost vágně charakterizuje jako svou životní spásu. Další odpovědí je mystika, ovšem ani tam nejde o nějak hlubokou studii, takže do textů pronikají new age perly o otvírání očí či blažené nevědomosti a další nešvary. Kromě toho toto směřování lehce podrývá tendence velebit marihuanu – texty jsou silně autobiografické a vedle cestování je právě hulení nejčastěji odkazovanou událostí. Přesto se Blessovi občas povede zprostředkovat čistý úžas nad světem či radost z nalezení soulmate Sense. Dobře fungují divoké fantazie Mice a stylizovaná výpověď StrayDog LoveSong. Vlastní symbolika vrány a vlka potěší, humor místy podrývající vlastní vážnost (závěr Abacus) velice osvěží. Pořád však platí, že nejsilnějším aspektem textů je hlas, který by dal mystický náboj i formuláři daňového přiznání.

Shahmen zabírají na první dobrou, nutí si celodenní opakování a zaryjí se pod kůži jako rádiové hity. Samozřejmě se oposlouchají. Jenže za půl roku, co je poslouchám, už se mi oposlouchali asi pětkrát a pokaždé se mi chce po měsíci vrátit a ponořit se do jejich světa. Těžko vybírat jednotlivé songy. Všechny čtyři z debutového EP vynikají (zejména Van Gogh’s Crows a Abacus), ale ani věci složené až pro debutové LP se neztrácí – Luck nebo Mice nemají chybu.

Skvělá deska, samozřejmě.

 
Pozn.: Na bandcampu je i EPko Enter the Cirle, které se ve většině shoduje s deskou, ale už pro fantastickou Shell Dweller, bezmála manifest Shahmen, s vynikajícím hostováním Unorthadoxe stojí za zvláštní zmínku:
 
  

„There I was again staring at the sky
Sky stared back like „Why you’re so high?”“