Změny, změny! Analýzám Kvarforthovy zvrácené psýché jsem se podrobně věnoval v recenzích na předchozí řadovku i kontroverzní EP s převzatými skladbami, takže tuhle část nyní přeskočíme a podíváme se, co nového album Redefining Darkness přináší. Na první pohled zaujme neobvykle schematický obal a absence římské číslice před názvem – jako by tak kapela sdělovala, že se uzavřela jedna éra, vybudované struktury spláchla potopa a začíná se znovu od začátku. To ovšem není tak docela pravda, Shining sice na své cestě pokročili kupředu, avšak ve směru, v jakém se ubírají přinejmenším od desky IV.

Další drobností jsou tři skladby nazvané anglicky (a nazpívané v témže jazyce) – poprvé po sedmi letech tak posluchač může pochopit poselství Shining i bez překladače Google, případně ochotného adepta skandinávských studií. Náplní už není vzteklý popis „pure fucking bleeding depression“, ale náboženská adorace temnoty (Hail Darkness Hail), potažmo vnitřní spor mezi světlou a temnou stránkou víry, v němž samozřejmě vítězí zpěvákova „devotion to evil“ (For the God Below). Ba, není to nic převratného, ne všechny obraty jsou zajímavé a prosty klišé – možná ta enigmatická švédština byla přece jen lepší. Kvarforth si však o sobě zjevně myslí, že v textařině trumfne i Boba Dylana, takže si nyní můžete za 26 euro koupit knihu When Prozac No Longer Helps, která obsahuje všechny jeho texty včetně autorských překladů do angličtiny – to jen tak na okraj.

Dostáváme se k přednesu uvedených textů. V seznamu osob podílejících se na vzniku alba je uveden Peter Bjärgö (Arcana; už na předchozí desce vystupoval jako host) coby „vocal coach“ – jeho působení na Kvarfortha je znát: ten totiž řve méně než kdykoli dříve a podstatnou část hracího času je jeho projev velmi civilní. Až na pár zaškobrtnutí (refrén The Ghastly Silence) odvádí dobrý výkon, na druhou stranu: nebyl to právě kreativní křik, skučení a skuhrání, co bylo na Shining tak zajímavé a co činilo z Kvarfortha špičkového frontmana? Přijde mi, že do čistého zpěvu dokáže vložit méně emocí a výsledné dílo posluchače neohromí dřívější intenzitou.

Hudebně je Redefining Darkness rozhodně nejměkčí a nejméně blackmetalové dílo v historii kapely. Prvních pár minut úvodní skladby Du, Mitt Konstverk je nářez, který se už neopakuje – ostatní skladby pak mají víceméně podobnou strukturu: na jeden díl hutného metalu (obvykle v podobě trochy hrození a kytarového sóla v podání hostů z kapel King Diamond a Anthrax) připadá jeden díl jemné, akustické, místy snad až „najazzlé“ hudby. Skladbu The Ghastly Silence dokonce osvěžuje saxofon, který se do kompozice výtečně hodí a vůbec by neškodilo, kdyby se saxofonista stal trvalým členem sestavy; zajímavým zpestřením je také „hispánské“ sólo v Hail Darkness Hail následující po samplu ze španělského thrilleru Hipnos. Pravda, některé momenty jsou mi jako člověku znalému tvorby Shining hodně povědomé z dřívějška (riff z trilogie skladeb Total utfrysning jako by se opakovaně vynořoval a znovu se ztrácel), ale nazvat to vykrádáním minulosti by bylo asi příliš příkré: kapela zkrátka využívá „své“ motivy a opět z nich vytváří působivý celek.

Hodnocení je opět nesnadné. Redefining Darkness se mi líbí – ale vyznění alba bylo snad až příliš předvídatelné. Chválím tiché napětí uvolněných pasáží, slyšeli jsme však i větší drama. Tři nejlepší díla kapely (alba IV, V a VI) zůstávají nepřekonána a pocity se nemístně podobají těm z desky Född Förlorare: Švédové začali produkovat svůj standard, čímž pomalu ztrácejí výlučnost. Trochu se bojím, aby to s nimi nedopadlo jako s mou kdysi tak milovanou Katatonií, která posledních několik let jen do úmoru recykluje už drahnou dobu nesvěží nápady. Hardcore fanoušci Shining si mohou k hodnocení přičíst 5 %, odpůrci Kvarforthovy tlupy stejné procento odečtou.