Předem se omlouvám, že na sáhodlouhé recenze již v současné době není tolik času, ale rád bych si zpětně všiml jedné z nejlepších nahrávek uplynulého roku, EPčka Opacities od britské progresivní metalové kapely SikTh. Věřím, že mnozí čtenáři o této formaci slyší poprvé, to z valné části proto, že Sikth poté, co si v první a druhé polovině 00's v metalovém undergroundu vybudovali pověst kapely, na jejichž další alba se čeká jako na zjevení, a kteří společně s formacemi jako Textures, Fellsilent, Mnemic a Meshuggah určovali směřování teprve se pozvolna rodícího žánru moderního progresivního metalu, jenž se spíše než na písničku zaměřoval na přesnou sekavou rytmiku a inteligentní poselství, díky němuž byli zapojeni především ti chytřejší z řad posluchačů metalové muziky. 

Každé album SikTh bylo přijato vřele a o technickém nadání muzikantů nepochyboval snad nikdo. V roce 2006 vyšlo skvělé album Death of a Dead Day, následovalo tour (pokud si pamatuji dobře) a poté se SikTh odmlčeli. Na bezmála deset let. Každý tak čekal, že SikTh se jednoduše ztratili v překladu a jednotliví členové se, podobně jako kdysi krajané Fellsilent, jednoduše rozutekli do postranních projektů a na svou hlavní formaci z různých důvodů zanevřeli.

Teprve v roce 2015, povzbuzeni dlouholetými fanouškovskými pobídkami, SikTh vydávají nové EP, kterým jakoby trošku testovali, jestli je jejich tvorba stále relevantní. Nebudu chodit kolem horké kaše, když řeknu, že naprosto JE.

Když se mi Opacities po měsíci váhání konečně dostalo do spárů, nečekal jsem vůbec nic, byť se v podstatě jedná o spolustylotvůrce. Jenže hned úvodní Behind The Doors mě posadila na zadek. Sice všechny melodie, které Dan Weller, jinak kytarista skvadry In Colour, v níž působí i Dan Tompkins (kterého snad na našich stránkách nemusíme představovat), společně se svým kolegou Grahamem kouzlí, jsem již slyšel, jenže SikTh kromě toho přidávají i na současné poměry nebývalou porci brutality, sekání a originality, kterou bychom u djentových pohrobků hledali často jen velice těžko.

Dech mi posléze zcela dochází u dvojky Philistine Philosophies, kterou bych osobně řadil mezi nejlepší skladby uplynulého roku. Odkaz na prastarý nu-metal druhé půlky 90. let, okořeněný technickým přístupem a výtečnými kytarovými nápady (safra, jaktože ty technické trylky někoho za těch 10 let nenapadly?) a zběsilými rytmy, které to posluchači-začátečníkovi ani v nejmenším nehodlají usnadnit, je jednoduše skvělý a já osobně v rámci skladby nenacházím chybu. Navíc texty, kritizující současnou digitální éru, která nás jako jednotlivce ještě více strhla do osidel individualismu, v němž nás nezajímá nic a nikdo (jen "my"), jsou jednoduše, když už ne objevné, tak především kousavě a hlavně dosti pravdivě napsané. Zde nemám výtek a ačkoliv leckdo spílá Mikeemu za "gay clean vox", v kontextu modernizované tvorby SikTh dávají smysl a co víc, vytvářejí podhoubí pro postupně přituhující výplach, jenž jen stupňuje koherentnost celého alba. Už v Under The Weeping Moon mám co dělat, aby podladěné kytarové hradby, podpořené narušeným kazatelstvím Mikeeho přetrpěl, ovšem SikTh ještě zdaleka nekončí. Naprostá šílenost, jež se dostavuje u Walking Shadows, mě pak jen utvrdí, že mám před sebou něco skutečně výjimečného.

Totiž, Opacities jsou překryvnou plochou mezi šíleností a normalitou, mezi digitálním marasmem a snahou zůstat věrný své identitě. To vše na pozadí příběhu o jedné asijské dystopii, která se vymkla kontrole.

Minialbum se těžko popisuje, ale pokud si jej poslechnete, hned pochopíte, o čem tu mluvím. SikTh ukázali, že je čas nikterak nezlomil a naopak zůstávají až nečekaně relevantní. Za důkaz, že album hravě překoná časoprostor, pak považuji Days are Dreamed, jakousi pseudo baladu, kterou nečekal snad nikdo, ale dokonale ukazuje výjimečnou muzikantnost všech zúčastněných, kterou jen podtrhují vynikající basové party Jamese Leache, jenž jinak pracuje jako basový pedagog. To máte tak, když se banda mazáků sejde na takové menší hudební sešn. Děckám z toho padá brada.