Dlouho předlouho, přesně napsáno celé čtyři roky, se čekalo na novou desku brněnského zadoomaného spolku SSOGE. Okolnosti, důvody, problémy, proč tomu tak bylo, nazývat to lze jakkoliv, však byly více než pohnuté a asi je již není třeba zbytečně rozebírat a pitvat. Sestava se nakonec přeci jen stabilizovala a již v roce 2002 se zdálo, že krize je minulostí a skupina opět začíná tvořit a fanoušci se co nevidět dočkají nového CD. Tuto teorii podpořila i skladba Trinity, která tehdy byla prezentována na sampleru Proti proudu I, vydaného v rámci přílohy časopisu Spark. Ovšem realita se opět výrazně odlišila od přání, a tak se na desku čekalo ještě o další dva roky déle. Konec minulého roku však konečně přinesl rozřešení, jak se septet popral s velmi vysoko nastavenou laťkou alba Themes.

Předně bych se chtěl zastavit u zvuku (studio Šopa) – opět je velmi čitelný, ale na rozdíl od toho prostorového, rozmáchlého, vytvořeného na Themes (studio Hacienda), je více jednodušší, přímočařejší. Nechci psát suchý, to v žádném případě, je barevný, ale nikoliv již tak plný. I tak však patří k tomu lepšímu, co se u nás doposud udělalo. Postupem času si na něj lze velmi snadno zvyknout a k atmosféře desky je ušitý velmi vkusně.

Právě atmosféra je tím nejpodstatnějším, co spojuje „staré“ a „nové“ SSOGE. Celkově je ale novinka pomalejší než předchůdce, neobsahuje tolik „rozjuchaných“ melodií, výjimky se ovšem najdou (You Loved the Only Blood, Gigula). Obě jsou shodou okolností velmi zdařile ovlivněny moravským folklórem (producent a guru moravské scény Tomáš Kočko opět zanechal jeden ze svých záslužných otisků na tvorbě kapely). Dalším prvkem, kterým se nová a stará tvorba SSOGE odlišuje je těsně spjata s vokálními party. Petr Staněk, ať již byl z lidského hlediska jakýkoliv, byl zpěvákem nadmíru talentovaným (proto nechápu jeho úlet směrem k tvorbě LiveEvil), nebál se kloubit polohy blackovější s deathovějšími či jen prostě zpívat. Pavel Hrnčíř je oproti němu hodně vyhraněným vokalistou, který prakticky nepřekračuje stín svého murmuru. Díky tomu ale bylo možné ve větší míře prosadit hlas dívčí (vynikající, jako vždy, Hanka Nogolová) a jářku, poslouchá se to příjemně (procítěná záležitost Lonely či hned dvojka To Face the End jsou labužnickým kouskem, výtku bych snad směřoval jen do I Would Dance, kde je zpěv příliš sladký, ale hit je to určitě stejný, jako například Winter Queen či In Bone Frames). Závěrem bych se chtěl zastavit u skladby Trinity, zmíněné na začátku recenze. Dle mého názoru totiž nejlépe dokumentuje vývoj skupiny během uplynulých čtyř let. Ze srovnání této skladby zde z desky a ze sampleru Proti proudu jasně vychází jako vítěz verze novější. Starší sestřička, jakkoliv je povedená, v „souboji“ prostě neobstojí, ať již po stránce zvukové, tak především pro stránce aranžérské (už jenom přepracování jakéhosi intra ke skladbě ve stylu My Dying Bride činí skladbu příjemně mrazivou). Ústřední nápad zůstal, ale byl zcela přehodnocen jak z hlediska údernosti (více prostoru cellu (méně Apocalypticy :-) a houslí), tak i po stránce vokální, kde mužský hlas je ještě více zlý a ženský více sladší. Hlavní díl změny ale v sobě nese celkové protažení jednotlivých tónů v pasážích, které jsou doomovější, naopak tam, kde se dříve ozývaly náznaky až thrashe (řekněme), je dnes ponecháno pouze zemitější, úderné riffování. Úpravu doznala příslušně i textová složka skladby, ale toť zanedbatelný detail.

Tož tak, a což udělit za finální verdikt? „Je to výborná deska, ale nechápu, co na ní skládali čtyři roky“, s tímto mi předával CD Mr. Direk-Thor Bizz. S první částí věty se naprosto ztotožňuji, SSOGE opět nezklamali a vydali desku, za kterou by se nemusela stydět lecjaká pochmurně vyhlížející zahraniční sebranka. SSOGE mají navíc cit (a možná Tomáše Kočka?) pro vkomponování typických slovanských, vlastně proč nenapsat jihomoravských, motivů, čímž se odlišují od 99% všeho, co se nejen u nás na této scéně pohybuje. Čtyři roky je jistě dlouhá doba, ale pochopitelná vzhledem k tomu, čím si kapela musela projít. Nicméně Themes je Themes a zůstává nepokořeno. Na druhou stranu ale skupina nemusí zoufat, jelikož málokteré kapele se daří po celou svou historii zůstat populární a skládat nadprůměrné kompozice. Pokud jsem recenzi na Themes končil slovy (tehdy ještě ne pro MJC a dal jsem plný počet bodů, tedy 7) „takto má vypadat album muzikantsky vyzrálé skupiny, která ví co chce!“, nevidím ani teď důvod, proč tuto recenzi končit jinak.