Post-metal a Portugalsko. Spojení těchto ingrediencí bylo samo o sobě důvodem mého velkého zájmu už před tím, než jsem kapelu v čele s charismatickou zpěvačkou Patrícií slyšel. Poprvé jsem na útvar prezentující se mixem post-metalu, sludge a doomu narazil, když bylo minulý rok ohlášeno turné s Paradise Lost, které neminulo ani Brno (nakonec jsem ale koncert nenavštívil). Portugalce jsem po mé nevydařené účasti založil a zpětně se nezajímal. Letošní rok mi skupinu připomenul znovu, neboť Sinistro vydali nové album Sangue Cássia, které si vysloužilo nemálo pozitivních ohlasů. Nyní se mohu jen tlouct do hlavy, že jsem tuto pouze sedm let starou skupinu, která si velmi rychle získává mnoho příznivců a poměrně zdatnou pozici na scéně, opomenul.

Sangue Cássia je totiž hudební dílo s velkým D. Víc by k tomu nebylo třeba dodat a recenzi bych mohl ukončit s těmito slovy. Byla by však škoda neopěvovat výjimečnost souboru, který na, jak jinak, přesycenou post bla bla scénu přináší čerstvý závan exotična a nevšednosti. Sangue Cássia je v podstatě stejnou muzikou jaká byla ke slyšení na předchozím počinu Semente, s nímž Sinistro poprvé dali najevo, že chtějí hrát originální hudbu (byť debut byl instrumentální a ještě někde jinde).

Vše je ale dotaženo k ještě větší dokonalosti a preciznosti. Sinistro se se svou zpěvačkou, která se poprvé představila právě na Semente, dokonale sžily jako jeden hudební organismus, a to se na Sangue Cássia velice pozitivně projevuje. Patrícia dostává velké množství prostoru, který využívá plnou měrou. Mnozí by si řekli, že na úkor zbytku kapely, ale tak to vůbec není. Sinistro staví na jejím až dramaticky divadelním přednesu, kterému nástroje tvoří vhodné prostředí v barvách syrového sludge a táhlého doomu s občasnou rockovou notou. Tvoří tak tvrdý a přesto křehký podklad pro vokalistčin projev dle toho, jak si to situace žádá, tak totiž nejsou pocity ze zpěvu zpěvačky rozbořeny a kapela skladbám zároveň dovolí přiostřit. Jednotlivé písně gradují, ve slokách jsou přednášeny v klidných až rockových sférách, aby vždy vyústily v dramatický a vysoce emotivní přednes Patrície v refrénech a nebo závěrech, s čímž přitvrdí i zbytek kapely.

Jakmile se tohle stane, muzika Sinistro zní tvrdě, syrově, ale zároveň velmi elegantně. K tomu si přičtěte portugalskou lyrickou složku hudby, která tyto pocity ještě posiluje. Občas je muzika Portugalců podkreslena jemnými klávesovými party, různé jemné melodie se překrývají přes sebe. Jedná se o práci, která není odfláknutá, ale promyšlená. Nikdy v životě jsem neslyšel takto podanou žánrovku. Hudba Portugalců nezní negativně, deprimovaně, jak mají jiné post kapely v tendencích. Sinistro jsou spíše elegantně tajemní, půvabní a jejich tvorba je až magneticky přitažlivá. Je vhodná k romantickým chvílím u svíček, nebo k procházení se pod noční oblohou za úplňku. Album nemá takovou účinnost, pokud jej rozbijete a neposloucháte v celku. Upřímně nevím, jak bych se s takovým zacházením do materiálu vcítil, asi těžko. Ani tedy nemá význam vytrhávat jakoukoli hudební stopu z kontextu, ale nejraději si vychutnávám dvojku Lotus, jejíž refrén nemohu dostat z hlavy.

Sinistro vnesli do post-metalového žánru čerstvý vítr. Album Sangue Cássia mohu označit za operní post-metal, v němž spolu laškují vlivy sludge a doom metalu s elegancí Patrície a jejím ne-metalovým podáním skladeb, díky němuž si při poslechu budete připadat jako vytrženi z této doby, zaneseni kamsi zpět do minulých století. Hudba je to, i přes občasné přitvrzení, křehká a nejedná se o nic vhodného pro ty z vás, co hledáte brutalitu, nebo agresi či bouřící energii. Zde najdou útočiště milovníci silné atmosféry, nikoli zábavy. Zatímco Amenra drtí a drásá nervy, Sinistro vás pohladí, zahalí tmou a přenesou do jiných světů. Dovedu si tyto dvě kapely představit na společném turné. Krásně by spolu kontrastovaly.