Sympatická partička Six Degrees Of Separation sdružená okolo charismatického baskytaristy Radka „Doktora“ Zábojníka, mne poprvé zaujala v roce 2003 na festivalu Brutal Assault vol. 007 (pokud mne ovšem paměť, a Mr. Kayzr, neklamou). Tehdy jsem pro jeden nejmenovaný plátek napsal „Six Degrees Of Separation, se svým nevšedně pojatým black/doom metalem s až hardcoreovým zpěvem a doprovodným dívčím vokálem, patří k tomu nejzajímavějšímu, co může scéna B nabídnout. Zde se naopak profláknuté tvrzení o potenciální naději může brzy ukázat jako velmi prozíravé“. (Kdo by se nepochlubil svým

„vizionářstvím“, že?) Nu, a ono ano. Uplynuly dva roky a „šestkaři“, paradoxně již působící ve čtyřce, trochu povyrostli, zestárli a určitě i zmoudřeli (což se o mně říci dá také, až na tu poslední věc). Magdalenka je pryč a hudba samotná také doznala lehčích změn a nutno podotknout, že je kvituji, čímž však nechci ani zdaleka naznačovat, že by za to mohl odchod Magdy. Naopak, ženský zpěv se mi v hudbě Six Degrees móóóóć líbí, ale to teď přebíhám. Zhruba před 14-ti dny se mi konečně (po četných urgencích na našeho MC BizzSixTchoře) do pařátů dostalo druhé řadové CD s předlouhým názvem Triotus, Tricephalus and Tribadism, za které taktéž patří nemalý dík vydávají firmě Élysion.
11 skladeb se nese v zajímavě pojatém mixu blackmetalu (pomálu), melodického metalu (a teď bych nechtěl, aby si většina z vás pomyslela, že se jedná o nějakou teplotu, jsou to prostě silné melodické nápady), a několikrát jsem nabyl dojmu, že nějaká ta švéďárna chlapcům jistě také není proti srsti. Ono aby ne, když se každý zajímá o trochu jiný hrníček muzikantské kávičky. Celkově se jedná o velmi zdařilý mix mnoha stylů, které jsou stmeleny (snad) goticko/doomovým nádechem a vynikajícím zpěvem Radka (a doprovodných vokálů), který, byť není nijak variabilní, sedí v hudbě v pravdě jak onen „prdel na hrnci“. Kapitolou samou o sobě jsou temné texty, které kontrastují s vlastní, již zmíněnou, melodikou, které takto v kontrastu působí velmi „rozjařile“, úhrnem je ale obojí k sežrání. Takhle svěží dílko z našich luhů a hájů jsem dlouho neslyšel, obdobně mě možná kdysi nadchli Hydrarrgyrum se svým CD Ritual (kde jim je dnes konec?). Silný skladatelský potenciál, enormní cit pro melodii a stavbu skladeb, čitelný, jasně identifikovatelný zpěv, precizní muzikantské výkony, je zapotřebí dodávat ještě něco? 11 skladeb, 11 hitů.

Závěrečné hostování Zuzky Lípové (Dying Passion) v Lonesome je nádhernou tečkou, která nechá vzpomenout na období s Magdalenkou – křehká, éterická skladba, u které příjemně mrazí i při parných předletních dnech, jaké jsou právě teď. A nedá mi spát ještě jedna skladba - dvojka Masterpiece of Pain – „this life it‘s just a masterpice of pain, this life‘s a trap and I‘m the victim and its slave“. Plně chápu, že se skladba líbila tolika posluchačům v jednom nejmenovaném pražském rádiu, kde tuším i vyhrála první příčku. I já jsem patřil mezi zainteresované.
No, a co dodat? Snad jen, že tato deska by rozhodně ve vaší diskografii neměla chybět! Velmi mě potěšilo i věnování Chucku Schuldinerovi, což mne přivádí na myšlenku, že jsem se několikrát přistihl při úvaze, koho že mi to Radek připomíná. Ještě nedávno mi neustále na mysli vyvstával Alexi Laiho (postojem, chováním), ale pořád to nebylo ono. Teď už to ale mám – Tom Araya! I ta bradka souhlasí :-)