Kdo byl někdy na koncertě Slayer, jistě to pro něj byl nezapomenutelný zážitek. Přesto asi málokterý našinec měl možnost vidět čtyřku v původní sestavě s Davem Lombardem, potažmo pak v době zlatých osmdesátých let, kdy vyryli do těla Krista hlubokou ránu Reign in Blood (1986). Když se po četných

„absolutních“ rezultátech o nemožnosti návratu ke Slayer, plivancích v tisku a jiných podpásovkách Dave přeci jen ke kapele přidal, málokoho to muselo nechat chladným (o některých církevních papaláších asi nemluvě, i když už to není co bývalo). A nebyli by to Slayer, kdyby k tomuto reunionu nepřipravili něco „spešl“, v jejich případě pravou „nefalšovanou“ pršící krev, kterou korunovali přehrání své klasiky tak, jak ji známe ze studia.
DVD se točilo 11/07/2004 v Civic Center (Augusta, Maine) a až na pár drob-ností je to mazec jak cyp! Slayer jsou bez pardonu jediní, kteří na žádné desce neuhnuli ani o krok stranou od v počátku vytyčeného stylu a z bývalé čtyřky mají bezpochyby nejdivočejší fanoušky, kteří jsou ale zároveň fanoušky nejvěrnějšími. Ostatně bonusový dokument Slayer in Their Own Words jen potvrzuje, že tohoto faktu jsou si vědomy obě stany a jsou na něj patřičně hrdy. O tvrdosti, rychlosti, preciznosti a sehranosti po celý set se přesvědčujete v záznamu každou vteřinu.
Ano, Tom Araya už nemá hlas jako dříve, je více vykřičený (nástup se mu lehce nepovedl), ale na to během další vteřiny zapomenete, kulomet má v hubě pořád stejný (Jesus Saves). Lombardovi nástupci nebyli žádná ořezávátka, ale když má někdo charisma a k tomu talent od Satana, který dovede náležitě prodat, no prostě pomoc, ty šlapky v Andělovi jsou zabijácký a záběr jak kmitají s plynulým nájezdem na ruce, díky pane režisére. Kerry King čím dál více připomíná postavou řezníka Krkovičku a nejeden kytarista by se mohl divit, jak s takovejma špalkama může hrát, ale ono to jde, ono mu to kurva jde, i když takový Jeff Hanneman, to je přeci jen trochu jiné kafe a jeho sóla jsou přeci jen líbivější a koukatelnější. Po celý koncert je kapela nasvícena velmi jednoduše, ostatně tak, jak tomu je vždy. I když slovo jednoduše v tomto případě znamená ďábelskou kombinaci základních barev (červená převládá, zelená, modrá, žlutá) a do toho občas stroboskopicky blikající světla (nasvícení v Postmortem zpoza Lombarda je neskutečně uhrančivé), což v celku zase tak snadné není. Marná sláva, v jednoduchosti je síla a i nacvičené (a tolikrát viděné) přechody strunného tria po pódiu jsou za ta léta čitelná, přesto stále imponující – „ty jdeš

sem, já sem, teď póza, za 10 vteřin u Lombarda, osušíme se a pět kroků vpřed na svůj křížek“ a tak pořád dokola. Pracovití to chlapíci, kteří nic neošidí a evidentně je to baví! Raději se na to koukněte, stojí to za to, já bych rozhodně u toho chtěl tenkrát být. Teď už jen několik maličkostí:
- v závěrečné scéně, kdy na kapelu začne pršet „krev“, se mi celou dobu zdálo, že Hanneman je nějak mimo, a taky že jo, jen ho to tak cáklo, což vtipně okomentoval ve zmiňovaném dokumentu „Slayer in Their Own Words“
- zvuk je naprosto fantastický, až se divím, že se něco podobného, i při preciznosti Slayer, dalo uhlídat (slyšet je i krev, jak cinká Lombardovi na soupravu)
- neměl bych zapomenout na fanynky Slayer, zejména ty, které se při a před koncertem svlékají
- šest bonusových skladeb je již standardem jak jej známe z koncertů, nicméně příjemným prodloužením hrací doby DVD
- jediný proslov, kterého se dočkáte (vyjma rozloučení) je krátké pozdravení s publikem před Postmortem (tak jak je uváděno vždy „There are many ways one can die, many ways one can achieve death, many ways can one achieve postmortal...“)
Hegemonie strachu, krutosti, nenávisti, bolesti a smrti = DVD Slayer Still Reigning!!! Nebo jak říká Mr. Araya „c y in hell“!!!