Vestfálská průmyslová aglomerace platí nejen za nejhustěji osídlenou oblast Evropy, ale dost možná za území, které v osmdesátých letech dalo germánské metalové scéně nejvíce zdravě agresivních souborů. Jména těchto kapel se ještě dnes skloňují s patřičným uznáním, nebo se na ně mezi fanoušky alespoň v dobrém vzpomíná. Mezi nejvýznamnější patří rovněž stále fungující trio SODOM z Gelsenkirchenu, které oslavilo v loňském roce třicáté výročí od svého založení. A byť již dávno nejsou kapelou, jejíž jméno by si žáčci vyšších tříd základních škol v tichosti špitali s údivným výrazem ve tvářích, stejně jako jejich logo vyrývali na školní lavice s tím, že jde bezesporu o jednu z nejtvrdších kapel světa (ve své době tomu tak opravdu bylo), pořád platí za spolehlivou značku militantního alemanského thrashe, ke kterému se generace dnešních čtyřicátníků (a samosebou některých třicátníků) stále ještě ráda vrátí a zavzpomíná.

Novinka Epitome of Torture je v kontextu celé jejich kariéry velmi zdařilým albem, které platí za výživný dárek především pro věrné příznivce, kteří to s kapelou táhli v dobrém i ve zlém po valnou část její dosavadní existence. Není zde nic, co by kohokoliv znajícího teritorium SODOM nějak zaskočilo nebo dokonce vyvedlo z míry, naopak je zde vše, s čím kapela zacházela v dobách své největší slávy. Deska je však opatřena moderním zvukovým kabátkem, což je v případě letité spolupráce SODOM s Waldemarem Sorychtou vlastně již tradicí. Řízně lomozící vypalovačky mají potřebný tah na branku a výrazné momenty se do paměti zarývají znovu s intenzitou pancéřových pěstí. Většina songů vrcholí snadno zapamatovatelnými slogany a vše tak koresponduje s obdobím konce osmdesátých let. Potěší hlavně fakt, že jistý punkový až hardcorový prvek, který se do tvorby SODOM začal promítat až v průběhu devadesátých let, dnes již zcela vymizel, a tak je deska zcela v režii metalové robustnosti – tedy s ústřední Bernemannovou kytarou, která se kromě rychlého riffování nebrání ani častým sólům. Jde o bombastický počin, a pokud budu upřímný, dle mého i nejlepší od slavného alba Agent Orange, kterým si kapela v devětaosmdesátém získala věhlas po celém světě.

Kanální Angelripperův chraplák už je spolehlivou značkou, ale na novém albu mám minimálně po dvaceti letech konečně pocit, že skladby, které letos odeřval, mají v sobě více charismatu a hitovosti (S.O.D.O.M.), než tomu bylo u mnoha předchozích děl. Texty se točí znovu okolo válečných témat, ale mnohokrát zabrousí i k sociální kritice. Jsou to prostě SODOM, jak je měli jejich fanoušci rádi i v dávných dobách, takže tvrdím, že to nebyla minulá a kladně přijatá deska In War and Pieces, co zahájilo znovuvzkříšení thrashové legendy, ale právě až deska letošní. Ať už zde namátkou zmíním songy jako Cannibal, Stigmatized (opravdu kouzelně deathmetalový vokál), Into the Skies of War, Katjuscha nebo Shoot Today Kill Tomorrow - skáču nadšením, protože tohle jsou nejlepší SODOM za strašně dlouhou dobu. Invocating The Demons!!!

Článek převzat z webu crazydiamond.cz.