Duo Cornelius a Lazare bylo vždy nevyzpytatelné. Po demu Jernlov a debutu The Linear Scaffold, které se držely převážně ve vodách atmosférického black metalu, způsobili pozdvižení totálně úchylnou deskou Neonism, kterou (asi i oprávněně) považuje mnoho lidí za vrchol jejich tvorby. Je totiž bláznivou mozaikou elektroniky, rocku, hard coru, metalu, se zřetelným rukopisem těchto pošuků, který se odráží především v obliběNorští avantgardní metalisté Solefald slaví krásné kulaté výročí, k němuž sobě i fanouškům nadělili desku The Circular Drain, která sice může být chápána jako naprosto zbytečná, ovšem většina příznivců těchto hudebních vizionářů ji ocení již pro její nonkonformnost.nejrůznějších kontrastů a kloubení věcí na první pohled nezkloubitelných. Sázkové kanceláře by mohly vypisovat kurzy na to, jakým směrem se Solefald na další desce vydají. Málokdo by si asi po Neonism vsadil na to, že deska Pills Againts the Ageless Ills bude poctou rockovým umělcům 70. let s výrazným feelingem oné doby, která bude obsahovat mnoho klasických rockových riffů, nezaměnitelný zvuk hammondek, ale i až punkovou dravost a přímočarost. In Harmonia Universali osobně považuji s Neonism za vrchol tvorby tohoto bláznivého dua, kde se podařilo rozvinout styl naznačený na předchozím albu a za pomoci v metalu přeci jen netradičních nástrojů jako je saxofon, nahrát desku, která působí skladatelsky, zvukově i hráčsky naprosto vytříbeně. Zatím poslední zásek v diskografii, dvojdílná vikingská sága An Icelanding Odyssey, zůstává v mých očích nedoceněna. Byl avizován návrat ke kořenům, tvůrčí duo dokonce odjelo kvůli načerpání správné atmosféry skládat materiál na Island, ovšem já ani Red for Fire (první část) ani Black for Death (druhá část) nepřišel na chuť.
Nyní je tu, k desetiletému výročí, best of/kompilace, která, ač neobsahuje žádné nové skladby, nabízí velice zajímavý hudební materiál. První část alba

obsahuje demo Jernlov z roku 1996 (jedná se o vůbec první vydání na cd), které považuji za naprostý klenot. Přesně takhle si představuji atmosférický black metal. Poutavá atmosféra, která vás naprosto odzbrojí, nespoutaná živelnost skladeb, strhující melodie, nic z toho nepostrádají skladby jako Motemenneske nebo Philosophical Revolt (jedna z nejlepších skladeb kapely vůbec). Některé songy z dema Jernlov sice byly umístěny i na The Linear Scaffold, ale v originálním znění je jejich atmosféra ještě mnohem sugestivnější.
Druhá část je tvořena remixy skladeb ze všech období existence Solefald. Red for Fire + Black for Death si vzal na starost Excorcis a jeho verze, jež se od původní liší k nepoznání, je velice zajímavá. Doslova elektronická apokalypsa s výraznými klávesovými motivy a nervními beaty. The Bombs Of Enduring Freedom se se svou vizí skladby Survival of The Outlaw také docela vytáhli. Až drum’n’bassová rytmika s agresivními vokály, kytarovou melodikou v pozadí, a výtečným zakomponováním čistých vokálů. Možná nějak takhle by zněli Pendulum po profetované noci. Vynikající skladbu Fluorescent zremixoval sám Lazare a nutno říct, že i on si s již tak vyšinutým původním zněním parádně pohrál. Skutečně „devillish decibels“, jak se v této skladbě zpívá. Opravdový skvost však přichází s předělávkou Sun I Call od Havoc Unit (členové …And Oceans). Kombinace melancholických melodií, působících nesmírně přirozeně, s elektronikou, jež naopak ukazuje tu

chladnou, odlidštěnou stránku, působí fantasticky a do jisté míry i vystihuje oblibu Solefald v prolínaní protikladů. The Extreme Zweizz Fuckover (neboli Svein Egil Hatlevik známý z působení v Dodheimsgard či Fleurety) zabalil skladbu There is Need do špinavého noisového hávu, CK II Chanel no 6 v podání Half Sharmena opět potěší fanoušky elektronické muziky, dle mého ovšem patří k tomu nejnudnějšímu na desce. A Motion Picture mne až na pár světlých okamžiků také příliš neoslnila. Celkově vzato mi první část předělávek přijde povedenější než ta druhá.
Pokud budeme pátrat po smyslu/nesmyslu tvoření podobných počinů, dojdeme k značně rozdílným závěrům. V mnoha případech skutečně považuji alba plná remixů a coververzí za naprosto zbytečná (například The Anatomy Of od Between The Buried And Me), ovšem čas od času se podaří i zde nalézt díla, která jsou zábavná (Plagiarism od The Dillinger Escape Plan), mezi něž budu řadit i The Circular Drain. Nabízí totiž zcela jiný pohled na starou tvorbu, poskytuje nám určitou alternativu k tomu, jak naložit s již napsanými hudebními motivy, a hlavně ukazuje, jak ohromný potenciál nápady Cornelia a Lazara mají. Mé původní nadšení z některých skladeb sice lehce zklidnil mocný čaroděj čas a musím říct, že s přibývajícími poslechy hudebních zážitků ubývá (jinak řečeno skladby se mi velice rychle oposlouchaly), ale i tak je tu konečně dílo, které alespoň z části dostává pověsti, kterou si na přelomu tisíciletí svými hudebními experimenty Solefald vysloužili.