Kamínkem strhnout lavinu. Tak nějak vyznívala charakteristika první práce švédských nováčků Soreption nazvaná Illuminate the Excessive. Kvarteto skladeb s jasnou tváří, ucelenou vizí a vytříbenými riffy. Tehdy jsem psal: „Švédi vědí, co chtějí a je-li toto EP pouhým prvním krůčkem nevyvinutého

mláděte, těšme se, do jakého monstra se vyvine.“ Po poslechu Deterioration of Minds je jasné, že Švédy je třeba začít brát vážně. Co debutové EP dávalo zlehka tušit, to dlouhohrající CD rozjíždí na plné čáře.
Soreption znějí jako shůry vedený mechanismus nezastavující se naprosto před ničím. Preciznost, technika, přesnost, odlidštěnost, žádná chyba, žádný kaz. Švédský riffostroj zní jako nezastavitelná ocelová Formule 1 s obřími pneumatikami drtícími svým tlakem vše, co jí stojí v cestě.
Stačí si desku strčit do přehrávače a srovnat s ostatními podobně laděnýmiStrojová přesnost, mechanizující neúprosnost jako v pravidelně šlapajícím lisu na šrouby, absence jakýchkoliv prvků naznačujících stopy člověka. Švédi to ženou kupředu jako nekompromisně seřízený stroj, jenž si z nějakých ztrát na životech nedělá hlavu.spolky a hned vás praští přes uši jejich odlidštěnost, čemuž napomáhá i bolestivě řezající zvuk. Strojová přesnost, mechanizující neúprosnost jako v pravidelně šlapajícím lisu na šrouby, absence jakýchkoliv prvků naznačujících stopy člověka. I přes chybějící dominanci sypaček, bez kterých si death metal mnozí vůbec nedokážou představit, to Švédi ženou kupředu jako nekompromisně seřízený stroj, jenž si z nějakých ztrát na životech nedělá hlavu.
Soreption rychlými prsty kytaristy Antona Svedina, nepravidelnými průtrsy a prapodivnými harmoniemi možná někomu připomenou Necrophagist, ale svojí neutuchající přímostí, se kterou všechny srovnává do latě vynikající bubeník Tony Westermark, kapela dostává mnohem srozumitelnější a v důsledku i valivější fazónu. I přes skutečnost, že jejich tvorbu lze v mantinelech

deathového hřiště označit za melodickou, band nesklouzává k přehrávání stupnic ve vyšších tóninách (jak se tomu právě často děje za „velkou louží“) a stále zůstává pěkně brutální. Tomu z druhé strany napomáhají slamy vykoupané v BDM odéru. Ale i ty chlapci metamorfují do svého nelidského hudebního světa, v němž jsou nápady vypreparovány s anatomickou přesností. Právě díky tomu nejsou slamy milionkrát slyšenou obehrávkou typu „džn-džn“ (na což dost trpí nová deska Defeated Sanity), ale i na tomto nejistém poli plném klišé dokážou vymyslet originální struktury (viz strhující slamující úvod šesté v pořadí Deterioration of Minds nebo prostřední pomalá část v By Venom Entitled).
Po pronikání do útrob Soreption vám bleskne hlavou cosi na způsob myšlenky „Necrophagist hrají BDM“, nicméně pod povrchem nepřestává bublat evropská smrtící tradice (Grave a jiní). Výsledný mix inspirací se velmi těžko napevno spojuje s nějakou známější kapelou. Překvapivé paralely tady však jsou; když hodně přeženu, některé nápady znějí, jako kdyby Ion Dissonance hráli power metal. Zhruba takhle podivně vyznívá „riff vichřice podoba“ otevírající A Wolf Among Men.
Po vyjmenování všech předností se nejspíše bude zdát, že na Soreption posluchač

ocení zejména jejich virtuozitu. Není tomu tak. Nejvíce fascinující skutečností zůstává, že Švédi se v partiturách netopí a při všech členitých kudrlinách tvoří rovné a přehledné riffy. Posluchač bude ohromen tím, co se dá do nejjednoduššího 4/4 rytmu nacpat za rytmicky nápadité konstrukce melodií, vnitřních mini-beglajtů, dílčích vsuvek. Vůbec nejsilnější zbraní švédských mladíků je jejich začínání jednotlivých sub-riffů uprostřed taktů, přičemž tyto kousky dohromady poskládají struktury makabrózní nádhery (první riffy ze Suppressing the Mute a Breeding Exile).
Z osmipísňového kompletu se těžko vybírá nějaký extraordinérní kus, skladby vedle sebe stojí jako vojáci v řadě a půlhodinové album nabírá monolitické kontury. Deska je nabitá rafinovanými, přesto chytlavými pasážemi a podobných příkladů jako ty nahoře zmíněné by šlo najít kvanta. Není to však nutné. Když do celkového výsledku přičteme fenomenální zvuk, kde hraje i prim vytažená, nádherně zvonivá baskytara mistra Rikarda Perssona, z Deterioration of Minds nám logicky vyleze nejlepší deathmetalové album roku 2010.