Max nikdy nelenil. Neodpustím si klasické počty: co dva roky to nová deska, aktuální Enslaved je tak osmým počinem Maxova souboru. Záměrně říkám Maxova, protože po čtyřech předchozích deskách Max vyměnil dva členy. Za bicí usedl David Kinkade, který si bouchnul například Borknagar či Arsis. U tlustých strun našel uplatnění Tony Campos, jenž to drtil v Asesinu nebo Static-X.

Dá se říct, že tato změna je tak trošku ve tvorbě Soulfly svěží vítr. Basa nebyla nikdy výraznější doménou na deskách kapely, ale na novince je oproti předchozím deskám slyšet. Maxova největší deviza (nebo chyba případně) je, a za co je permanentně ode mě na stránkách Marastu kritizován, že je pořád stejný. Dává svým fanouškům to, co chtějí. A to je v pořádku. Ale kam se vytratila ona chuť experimentovat, tak jak to bylo na prvních třech deskách? Na nich byla právě znatelná velká fluktuace členů, a i když Max převážně tvoří tak nějak sám za sebe, vždy na něho měli vliv. Platí to i pro tentokrát. Novinka se snaží jevit svěže a překvapivě se jí to daří. Nejzajímavější na tom je, že ačkoliv se vyměnil post basy a bicích, nejvíc „posunu“ je slyšet právě od kytar. Ty jsou oproti předchozím deskám opravdu rozmanitější a řekněme přirozenější. Rizzo svojí techniku nedává prvoplánově na obdiv, ale jeho styl má konečně hlavu a patu a není zbytečně přehnaný. Daleko víc se odvrací od toho jeho klasického přesólovaného thrashcoru a směřuje na poměry Soulfly k death metalu. I to může být právě vliv nových členů, kteří se v něm i víc pohybovali.

Na Enslaved se nenajde ani špetka worldmusic, ostatně na předchozí desce ho taky moc nebylo. Změna ale přišla samozřejmě i od bicích. Nunez svým stylem hry dodával onu pověstnou houpavou core atmosféru, David KinKade je přece jenom přímočařejší, respektive víc deathmetalovější a sune celou kapelu vpřed a deska tím má spád.

K nejzdařilejším skladbám budou patřit ty s hosty. Klipovka World Scum nabízí Travise Rayana z Cattle Decapitation, ve velmi zdařilé Redemption of Man by God účinkuje prozměnu Dez Fafara z DevilDriver a v závěrečné Revengeance jsou snad všechny Maxovy děti. A i když většinou Max střílel nejsilněji v první části desky, na novince to lepší najdeme až ke konci, kde závěrečnému bloku dominuje Plata O Plomo, kterou si Max odzpíval ve svém rodném jazyce.

Klasická verze Enslaved má 11 písní. Na bonus verzi najdeme další skladby Slave a Bastard, které bych s přehledem ohodnotil jako výplň a vyškrtl je, ostatně to by se dalo říct i pár slabších kouscích z desky, které by se daly vyřadit. Tímto způsobem by se na klasickou verzi desky dostala instrumentální SoulFly s pořadovým číslem VIII a která je opět parádní a album ukončuje.

Max překvapil. Deska až na pár výjimek je vcelku stabilní, nemá vyloženě slabší místo i když mouchy tu pořád jsou. Ale má spád a opravdu baví. Buď se Max vzchopil, nebo se potvrdil fakt, že za dobrou deskou SoulFly stojí změna členů. Uvidíme, co bude za dva roky…