Progresiviní scéna, ať už rocková či metalová, u nás v podstatě neexistuje. Pár spolků bych, v pravdě, mohl vyčíst, nicméně s prsty jedné ruky bych si jistojistě vystačil. Prog-kapely u nás neměly nikdy „na růžích ustláno“, vždy jim tu chyběla (a stále chybí) fanouškovská základna i podpora labelů. V podstatě se ani nelze divit, že mnohdy tyto kapely, sic úrovně světové, které se u nás nedočkaly ani odezvy hodné podprůměrné rockové/metalové vesnické sKUPINY, na své počínání zanevřou a radši si to odehrajou v nějaké lokální „jistotě (kapele)“. O to víc je člověk potěšen, že tyto tělesa jen nezanikají, ale i vznikají .

Na internetu jsem se o kapele Split Bearing (SB) nedozvěděl prakticky nic, takže vím jen z doslechu, že kapelu tvoří členové Deam Theater-revivalu a rytmik Jiří Lýsek tloukl s „američany“ Godless Truth.
Po zaznění prvních tónů je jasné, a né nelogické, jaký plakát klukům (a dívce) visí nad postelí (ne-li po celé místnosti). Podobnost s výše uvedenými Dream Theater je natolik evidentní, že jsem byl napálen a chviličku jsem si myslel, že jde skutečně o nějaké demo Drýmů.
A to je právě ten problém, na jedné straně tu máme výborně zahranou kvalitní muziku, u které zavýskne nejeden fanoušek DT, a na druhé straně neoriginalitu. Je paráda, že Petr „LaBrie“ Duliškovič umí zpívat skoro k nerozeznání stejně dobře jako James „Duliškovič“ LaBrie (p.s.: naštěstí neprovozuje ony pověstné „LaBriovy ječáky“, což je alespoň pro mě, nevyslovitelné pozitivum, páč já u nich při poslechu DT vyloženě duševně i fyzicky trpím), ale proč sakra, když už teda umíme takhle dobře pět, nezkusíme nějakou vlastní vokální polohu - je v tom snad jistá úcta a obdiv (-hodný následovnictví), a nebo kalkul (přece jen, fandů DT není málo)? No, zůstanu radši u úvah a otazníků, nechtěl bych nikoho poškodit, jen mi přijde trochu líto, že (a to se vesměs týká celé kapely) takováhle hráčsky i aranžérsky nadprůměrná kapela neúměrně hodně staví na úspěchu, třebaže kvalitní, kapely jako jsou DT a nevyjeví nám svůj vlastní tvůrčí potenciál (škoda!).
Přeze vše výše vyslovené je celý 5-ti skladbový materiál na velmi vysoké úrovni, najdete zde jak svižné pasáže, podbarvované vkusnými klávesovými plochami Martiny Vichrové, tak i balady (u těch je paralela s DT nejmarkantnější), vše výborně instrumentálně zvládnuté (škoda jen trochu utopené baskytary Tomáše Surmy). Kytara (Miroslav Řezníček) je bez komentáře výborně zahraná, tu „řeže“, tam zas nadelayovaně vybrnkává, neužijete si sice přehršel výpravných sól ala J.Petrucci, ale to tady vůbec nevadí, všechno sedí. Rytmika Jiřího M. Lýska je dle mého soudu nejméně ovlivněná tvorbou DT, připadá mi taková občas víc funkovatější (ale prát se za to nebudu, nejsem bubeník), přesto je svižná a naprosto v pořádku.
Podtrženo sečteno, tuhle nahrávku vřele doporučuji hlavně fandům kapely Dream Theater, ale nejenom jim, materiál je to nadprůměrný a poslech (nejeden) si rozhodně zaslouží.
Lze jen doufat, že tato kapela není, nebo do budoucnosti nebude, ojedinělým jevem české scény. Rozhodně si na jejich další počin počíhám!

P.S.: Teď se mi ještě vlastně vybavila jedna stylově příbuzná kapelka (doposud pokud vím instrumentální) - Doriath, taky sice dobrá muzika, nicméně jsou to opět Dream Theater. Přemýšlím o tom, zda se ještě vůbec dá o těchto kapelách říct, že jsou progresivní (osobně, po posledním počinu DT o tom pochybuji i u nich samotných). No, to jen tak pro ilustraci.