Už jsou to dva roky, co vyšla prozatím poslední, v pořadí sedmá deska náladotvůrců Stars Of The Lid. Jednotvárně monolitičtí, zvukově minimalističtí, jejich tvorba je zejména nekompromisní a netrpělivému posluchači patrně nic nedá. S nadsázkou lze říci, že na první poslech znějí všechna jejich alba stejně, rukopis jemně a pozvolně rostoucího zvuku paradoxně navozuje pocity vnitřního klidu a eliminuje posluchačovu zvědavost se dále v albech SOTL rýpat.
Duo Wiltzie & McBride svůj konceptLehněte si, zavřete oči, dvouhodinový film And Their Refinement of the Decline začíná.vyčerpalo na prvních třech deskách, jejichž další tři následovníci jen opakovaly známé schéma: pozvolna gradující hřmění, jenž pozbývá jakýkoliv ostrých hran a zasahujících ruchů či opakující se zvuková pulzace v pohybech a jemných záhybech připomínající mořský odliv a příliv. Avšak výborná druhá a třetí deska stojí za doporučení; znějí jako zvuková podoba jednoho konkrétního záběru z Lynchova filmu Twin Peaks: Fire Walk with Me. Jedná se o scénu záhadného zmizení detektiva Chestera Desmonda v autokempu, která končí statickým podhledem na večerní tmavnoucí oblohu, v jehož popředí zlověstně bzučí dráty elektrického napětí. Jakoby přesně toto banální, až všedně a nudně známé okolí rezonovalo podivnou silou, kterou sice vnitřně cítíme, ale nejsme schopni ji jakkoliv racionálně vysvětlit. „Něco za tím je,“ ale co vlastně, na to se již neptáme. Podobně znějí SOTL: odcizeně, ale s tajemnou aurou něčeho důvěrně známého, co nás s podivuhodnou samozřejmostí oslovuje.
Dlouhých šest let vězí mezi And Their Refinement of the Decline a předchozí The Tired Sounds, což implikuje pocit, že se na desce pracovalo s puntičkářským zaujetím nevydat polotovar. Už se totiž zdálo, že na SOTL bude nemilosrdně pohlíženo prizmatem „oni vydávají jednu a tutéž desku“. Tajenku křížovky, zda se to bude opakovat i zde, lze uspokojivě odhalit již nyní: ne, toto album je skutečně jiné.
Ubylo nižších frekvencí, deska je mnohem projasněnější, vzdušnější, éteričtější.

Dvojici autorů se skutečně podařilo dostát zasněného názvu souboru, který odkazuje na „váš vlastní mentální biograf odehrávající se mezi okem o očním víčkem“. Procento drone ambientu, jak jej duo chápalo doposud, je zredukováno a skladby jsou více prodchnuty odérem moderní vážné hudby. Ubylo kytary prohnané laptopem, přibylo nástrojů klasické hudby (smyčce, lesní roh, piano). Deska je variabilnější než její předchůdci, obsahuje více kratších kusů, jež rozvíjejí primárně jednoduchá témata a posléze je dále větví a aranžérsky dokreslují nebo retušují jinými obrysy zvuků. Ambient bez ostrých hran, v němž se v minutových intervalech operuje s tichem, představuje v podání SOTL jakousi zvukovou simulaci němého podmořského světa, nutno říci, že decentního a velmi podmanivého. S touto evokací koresponduje a impresionistickou náladou připomíná norský jazzový projekt Bjornstad, Darling, Rypdal & Christensen, jenž si „moře“ vetkal přímo do názvu (vlastní tvorbou je však kvartet na hony vzdálený). Nutno taktéž zmínit tvorbu Galvina Bryarse (alba The Sinking of the Titanic a Jesus' Blood Never Failed Me Yet), kterou – mezi jinými – dvojice zmiňuje jako inspiraci. Pominu-li skutečnost, že repetitivnost v ambient/dronové produkci u někoho navozuje pocity div ne mystického zážitku a u druhého pocity nudy, zde je dramaturgická výstavba skladeb do detailu promyšlená a ačkoliv je tempo proměn velmi pomalé (viz The Daughters of Quiet Minds), je většinou korunováno emociálně-logickým (oxymorón?) zakončením. Jedno však nemůžou popřít ani nejzarytější odpůrci žánru: sugestivní atmosféru, která se tady i přes užité minimalistické prostředky dá krájet. Ačkoliv si mnoho posluchačů ambientní styl omezilo na jeho subžánr s příponou ‚dark‘, na této desce je obsaženo podivuhodně mnoho pozitivních vibrací a rozhodně se není třeba bát slůvka ‚optimistická‘. Myšleno jako jednoznačný klad.
Již v mnoha hodnotících textech přede mnou došli recenzenti

ke stejnému závěru jako já. Ten zní jednoznačně: Stars Of The Lid vydali své nejlepší album. Mistrovské dílo.