Klucí, vy jste vážně hračičky. S každou deskou zkoušíte, co se do lidí ještě vejde a ono to jde dál a dál. A pořád není konec! Tenhle spolek známe už delší dobu, parta muzikantů, co si na své tvorbě nemasíruje ego, nýbrž ventiluje smysl pro humor a na nic si nehraje. Static-X má na kontě spoustu desek různých ražení, Wisconsin Death Trip (1999) byla nu-metalová, Machine (2001) industriálnější, Shadow Zone (2003) popovější, Start a War (2005) smíchala všechno v jeden, podle mne nepříliš povedený, celek. Po zjištění, že v letošním roce vyšla nová řadovka, jsem se ji ihned jal shánět a výsledek je stručně řečeno nejednoznačný.
Celé to zní jako strašná kravina, splácanina nesplácatelného a výsledek absolutní svobody invence. Chvíli diskotéka, chvíli strašlivý zuřivý metalcore, a to vše v igelitovém sáčku s nestárnoucí nálepkou Static-x. Už od začátku hudba oplývá jak očividnou lehkomyslností, tak precizní instrumentací. Když už je něco

jednoduché, musí to prostě být aspoň přesné. To je stará hudební pravda a tady je naštěstí dodržena. Statici to prostě vědí a umí v tom chodit. První dvě pecky jsou prostě vypalovačky jako blázen, obsahují bizarně absurdní komponenty a té strojové přímočarosti dodávají image nadhledu. Z ničeho nic vyjekne kytara až úchylné sólíčko jak před dvaceti lety, je to melodie jak z dětské říkanky a vyvolává dojem, jakoby prostě kytarista vystřihl napoprvé, co ho zrovna napadne a to prostě bylo použito. Bez úprav, bez ohledu na smysluplnost, vhodnost, možnost zakomponování mezi přilehlé pasáže. Prostě styl ‘pejsek a kočička vaří dort‘. Zvuk je tak akorát, v téhle oblasti se toho od předchozích desek moc nezměnilo, což je asi dobře. Tahle kapela si prostě už léta razí to svoje a nepotřebuje kopírovat nebo něco uměle a cíleně rozvíjet. Když se to tak vezme, trochu nám narostla tempa, čtyřka Chemical Logic je téměř punková a rozhodně není sama. Hlas je ověšen velikou rozličností, už proto, že se jedná tak trochu o industriální záležitost. Kromě hardcoreového řevu a pro kapelu tak charakteristického krákání se hojně za mikrofonem prezentuje robot a mluvící počítač.
V pozdějších stádiích se nám album trochu mění, objevují se už i chytlavé kytarové melodie inklinující k líbivosti, čehož prvotní předzvěstí je osmá skladba Cuts You Up s refrénem, znalé posluchače lehce odkazujícím na melodickou nahrávku Shadow Zone. Jednoduchý text je jako dělaný na skandování fanoušků na koncertech. Následující Reptile se (bohužel) vrací k sólům, tentokrát nejen kytarovým ale ještě navíc klávesovým. Sám sebe se ptám: bezva, prostě se odvázali a nahráli tam první, co je napadlo. Ale koho to dnes zajímá? K čemu mít v každé písni to povinné sólo? Existuje i jiná (=lepší) cesta. Pěst na oko, povinná rozcvička na hodině tělesné výchovy, položka v checklistu, pouhá formalita bez konkrétního přínosu. To je to, jak působí ty

jejich sóla. Přestože je to subjektivní, myslím, že mluvím za většinu.
Další Electric Pulse se zase naklání podle potřeby k melodickému směru. Sólo si sice opět neodpustíme, teď však naštěstí není tak ohavné. Ke konci už je to vážně porod, už je to takové utahané toto. Jakoby album skládali od začátku do konce chronologicky, zezačátku se mohli přetrhnout s humorem a nadšením pro věc a na konci už to prostě nějak dojamujeme, jen abychom dosáhli stanovené stopáže desky. Nechutný nešvar, ale když to tak někdo chce, můžeme jen vyjádřit názor, což je asi tak vše.
Celkově je to docela zábava, avšak ne na dlouho. Poslouchatelná nenáročná nahrávka, tvrdá a strojová, ale úchylně melodická a absurdní. Působí moderně, ale nic převratného. Kdo má Statiky rád, asi se mu to zalíbí. Kdo ne, nejspíš tenhle počin označí za nesmysl a odmítne. Nezbývá, než konstatovat, že další desku už asi nebudu shánět tak pohotově. Neveřím totiž, že se ještě můžeme dočkat něčeho nového.