Když před třičtvrtě rokem britskými Progressive Music Awards korunovaný král prog rocku Steven Wilson uklízel doma svoje šuplíky a složky, našel pár odřezků z nahrávání alb minulých (The Raven That Refused to Sing (And Other Stories) a Hand. Cannot. Erase.) a co by to bylo za dotažený byznys plán, kdyby se i tyto svého času nezralé či nezapadající švestky neposbíraly a nenatlačily důstojně do lisu. Stalo se tak 22. ledna 2016 a do prodeje se dostala pátá řadovka - mini album 4 ½, čítající šest tracků v celkové délce silnější půlhodinky. Název naznačuje, že tento komplet sám Wilson nebere co do nápadů jako „novou” desku, ale snad jen jakýsi taneční přísun vpřed, ačkoliv kroky na této fošně Steven příliš nedrobí, a materiál spolu docela ladí jak dramaturgicky, tak i tematicky.

Hned úvodní My Book of Regrets vás zabaví skoro na 10 minut pohledem z okýnka londýnského taxíku, kde najde prostor pro sólo každý z muzikantů. Skladba by se snad i objevila už na minulém albu Hand. Cannot. Erase., pro které byla i plánována, ale nebyla v potřebné době zcela hotová a tak nějak narušovala tok celého alba. A natáhnout 65 minut materiálu o dalších skoro 9 a půl se Stevenovi už nechtělo, jak sám říká, album obecně by se nemělo přehoupnout za 50 minut, a i to se občas ve snaze dotáhnout tvůrčí myšlenku stane. Už by toho ale bylo na čtvrté řadovce přece jen hodně, takže song zůstal v šuplíku. S tímto svým dítětem si prostě chtěl pohrát později, ačkoliv živě se na koncertech skladba hrála již od léta 2014, a do závěrečného mixu si tak neodpustil přimíchat i trochu z live atmosféry, která ji provázela (nastražte ouška, v polovině 4. minuty mezi stopkami proznívá yeah-ující dav).

Pokud znáte minulá alba Stevena Wilsona, nejspíš vám kontextově dojde, že Year of the Plague pochází z období třetí desky, kdy „havran ne a ne zpívat”. Tento song přišel Stevenovi natolik náladotvorný a svůj, že si jej schoval pro případ, že jej někdo požádá o složení soundtracku. Po pár letech „naivního čekání“ ovšem taková nabídka stále nikde, a tak skladba dostála svého místa na 4 ½. Citlivý dialog smyčců s vibrujícími strunami akustické kytary (obé samply) podtrhuje něžný klavír (Adam Holzman) a vzápětí po úvodní skladbě tak přichází lyrické uvolnění, aby se nálada následně rozvinula do pro mě místy až marillionsky prožitého štěstí popově zabarveného songu Happiness III. Zvuková podstata ale zůstává věrna Wilsonovi, to jen ty vokální plochy mě trochu táhnou z jeho Hertfordshire do sousedního marillionského Buckinghamshire.

Happiness III je jednou z asi 7 kousků (zdá se, že král prog rocku tvoří, plodí, skládá, generuje hudbu jako na běžícím pásu), které měly zaznít v dávno zamýšleném filmu Deadwing. Z filmu sešlo, do Porcupine Tree ji nevložil, ostatní skladby udal jinam, čas plynul a tato popovka byla nahrána až během příprav Hand. Cannot. Erase.. Pak se Steven zbavil strachu z příliš popové škatulky a skladba mohla vyjít nyní.

Sunday Rain Sets In byla opět nahrána původně pro H.C.E., ale na aktuálním albu představuje další vyklidnění a chillout po předchozí refrénové hopsandě Happiness III. Tak jak se sympaticky prolínají nálady a témata mezi předchozími tracky, tahle instrumentálka mi přijde trochu do počtu a jakoby nedokončená. Chybí mi v ní asi snad vokál, ideálně ambientní, jinak je to na mě až příliš lift music.

Vermillioncore! Ty bicí, ta basa! I když se celým songem točí v podstatě jen jeden motiv, tohle mě baví. To provedení je lehké a živé (nejde o samply, ale o opravdovou rockovou kapelu s nástroji), forma evokuje až drum'n'bass. No však říkám - bicí (Craig Blundell), basa (Nick Beggs)! Song, co trochu vybočuje z klasického Wilsona, asi i proto mě oslovuje víc.

Závěrečná Don't Hate Me je vlastně jen nově provedená skladba z alba Stupid Dream (Porcupine Tree). Steven Wilson si tady ke zpěvu pozval izraelskou pěvici Ninet Tajib, která refrénu sluší mnohem víc než chlapský originál, a celý kus se nese v lehce pomalejším tempu. Je to druhá téměř 10minutová věc na desce a album, pardon, mini album uzavírá zahrnujíc saxofonové sólo (Theo Travis), které bylo v originální verzi čirou improvizací. Nyní z ní vyšlo, ale jde ještě dál.

Co říct závěrem? Steven Wilson je trendy. Ne že by se podbízel, ale prostě to, co dělá, se líbí a poslouchat Wilsona docela letí. Notná část jeho intelektuálského publika přijede na koncert na kole po dědečkovi a do šatny hodí značkový chlebník s károvaným svetrem, před usednutím do sedačky přeleští kostěné brýle a na instagram pověsí zadumanou zfiltrovanou selfie na obdiv dalším hipster přátelům. Na druhou stranu Wilson je skvělý muzikant, autor a skladatel, který má co nabídnout, umí to prodat a umí si vynutit pozornost - to jsou věci, co se mu nemohou upřít, a i když nejsem jeho kdovíjakým fanouškem, tak takhle deska je dobrá. Ano, má lepší, mnohem lepší, ale co by za tohle jiní dali. Poslechněte, koncert je za dveřmi!