Rok se s rokem sešel a naše zvukovody opět plní odpadní voda z plzeňských kanálů. Jednomu přivodí mírné bolesti hlavy a šustění v uších, jinému pro změnu vážný zánět, při jehož vyšetření bude hodný pan doktor pacientovi s radostným

úsměvem oznamovat: „Budeme to muset píchnout.“ Fešná sestřička dodá, že to nebude bolet. Možná dostaneme i obrázek. Jinými slovy, projekt (nyní už regulérní kapela) Stíny Plamenů páně Morbivoda přichází s další, v pořadí již pátou dlouhohrající nahrávkou. Morbivod ani tentokrát nenechal moc prostoru svým kolegům ve zbrani a veškerou hudbu i texty napsal sám.
Po předchozích lehce progresivnějších albech, která jsem ovšem poslechl pouze velice zběžně, se nám servíruje posluchačsky poměrně nenáročné a řekněme líbivé album ve stylu dnes velmi populárního švédského blacku, který v současnosti produkují takové veličiny jako Setherial, Dark Funeral nebo Naglfar. Zde nastává hlavní kámen úrazu.
Podobně jako u výše jmenovaných nelze albu Mrtvá komora formálně vytknout téměř nic. Všechno je dobře zahrané, skladby jsou příjemné na poslech, mají jasnou a lehce rozpoznatelnou melodii, člověk si občas i klepe nohou do rytmu. Bohužel (nebo satanužel, podle vašich osobních preferencí) ale nic víc. Nezaznamenal jsem jediný okamžik, kdy bych si řekl „to je ono, takhle to má vypadat“. Celkový prožitek z poslechu mizivý, prosvištělo to kolem mě jako

takový tvrdší popík, hlavně ať se líbí a neurazí. Pouze titulní thrashem načichlá skladba Mrtvá komora má jakousi atmosféru a vymyká se generické šedi, ve které se utápí zbytek alba. Obzvláště zpěv mě dosti zklamal, Morbivod na mě opravdu nepůsobí jako rozhněvaný mladý muž.
S pomyslnou slzou v oku vzpomínám na doby Morbivodního potrubí a Rozhovorů, na doby vokálních variací, na doby, kdy Stíny Plamenů, i přes veškerou nedokonalost typickou pro rané nahrávky, měly svou vlastní tvář. V současnosti kapela vše pojímá daleko profesionálněji, Morbivod hráčsky vyzrál, ale naneštěstí se zřejmě nechal příliš ovlivnit svými oblíbenci z chladného Severu, kteří na posledních deskách spíše tápou a snad se i oni spokojili s vydáváním těžkého průměru. Žádná zdravotní újma typu zánětu středního ucha mne sice nepostihla, ale na rochnění si blahem to také není.
Absolutně nemám problém s tím, že zde nenajdeme nic nového. Není nutné s každým albem objevit kámen mudrců. Nicméně tady postrádám jakýkoliv vnitřní náboj, gradaci nebo nějaký výraznější motiv, který by mě vybízel k dalším poslechům Mrtvé komory a který by podobné „neprogresivní“ počiny měly mít, aby se odlišily od ostatních, jichž je všude plno. Trochu smutný je i fakt, že se v

rámci domácí blackmetalové scény stále jedná o kvalitativně nadprůměrný výtvor, pokud odhlédneme od klasických počinů starých kapel jako Master‘s Hammer či Tristových depresivních šíleností.
Podtrženo a sečteno: průměr, plus půl bodu za titulní Mrtvou komoru. Nic víc, nic míň.