Internacionální seskupení Stratovarius je mnohými považováno za jedny z leaderů současné speedové scény. Je to zcela jistě dáno instrumentálními schopnostmi všech členů a také schopností psát písně, ve kterých najdete vše, co je třeba k namíchání kvalitního speedového koktejlu.
Hudba Stratíků se mi vždy hodně líbila, nicméně mě iritovala jedna (docela zásadní) věc a to nepochopitelná Tolkkiho potřeba psát co nejvíc skladeb a vydat co nejvíc alb. Prostě kvantita na úkor kvality. V praxi to pak vypadalo tak, že třetina písní na deskách byla ze škatulky "vycpávek".
Tentokrát si dal Timmo trochu víc záležet, nikam nespěchal a hned je to poznat. Zatímco dřív vydával alba s železnou pravidelností každý rok jedno, tak nyní dělí Elements od, do té doby poslední, řadovky Infinite celé tři roky!!
Nekoná se ani "dookabijící" vykrádání sama sebe, jak to Tolkki s oblibou dělal dřív. Např. na minulém albu jsou tří písně začínající shodným riffem - to byla fakt síla.... Samozřejmě kořeny a inspirace se popřít nedají, ale dřív to bylo prováděno až moc okatě... no nic, pojďme se věnovat Elementům…
Album otevírá příjemná odrhovačka Eagleheart, která nápadně připomíná megahit Hunting High and Low, což byl otvírák pro změnu na Infinite. I když jeho kvalit nedosahuje a navíc se rychle oposlouchá, tak rozhodně neurazí. V pomalé Soul of a Vagabond se dočkáme masivního využití smyčců a sborů - přesně jak sliboval Timo Kotipelto v promorozhovorech. Atmosféra vskutku bere dech a pozorný posluchač si jistě všimne nenápadné podobnosti s písní Babylon z desky Episode, co se tedy právě té atmosféry týká...
Stratíci nemohli samozřejmě opomenout ani typické "spííďárny", protože to je určitě to hlavní, co od nich fanoušci nejvíc očekávají. O titul "Nejrychlejší píseň na albu" mezi sebou soupeří Find your own Voice, Learning to Fly a instrumentální Stratofortress. V poslední jmenované všichni muzikanti dokazují, jak mistrně ovládají své nástroje.
Zajímavým kouskem je nepochybně Fantasia, kde se uklidněná pasáž, s atmosférou rajské zahrady, zničehonic přemění v power-trashovou divočinu. Opravdu nečekaný tah.
Dle šablony alba Infinite jsou napsány i závěrečné dvě věci. Titulní věc je složena dle mustru Infinity, a i když je A Drop in the Ocean o dost delší než Celestial Dream, tak je zde patrná určitá podobnost a to zejména v refrénu.
Elementy jsou podle mě zatím nejlepším albem v historii této mezinárodní squadry. Samozřejmě hudební vývoj moc nepokročil a moc progresivních prvků se zde nedočkáte. Důležité je ale to, že všechny nápady (a jejich následná realizace) jsou dotaženy do maxima - nikde není slabé místečko, nebo vycpávka. To je ten zásadní rozdíl oproti předchozím deskám. Proto i adekvátně hodnotím.

9/61:53