Řežba ve vysokém tempu, v otáčkách futuristického stroje s vysokooktanovou pohonnou hmotou uvnitř, sice bez přínosu fantazie a emocionální dráždivosti a navíc s atmosférou, u níž sám nevím, jestli mi víc připomíná plastový rám venkovního okna nebo gumovou rukojeť jednoho z kuchyňských nožů, ale v podstatě přesně taková, jaká by standardní nahrávka se slabou skladatelskou invencí měla být.
Třetím albem se pro mě německý kovotepecký soubor stal jakýmsi dalším (pro)

následovatelem zaprášeného žánru, jehož pravidla byla definována kapelami DIMMU BORGIR, HECATE ENTHRONED a BAL-SAGOTH již v posledním desetiletí 20. století. Před šesti lety jsem tehdejšímu albu Incarnated Perfection věnoval dost času na to, abych se celému obrazu dostal pod kůži, pod hustý nános olejového nátěru, abych následně pochopil všechnu tu imaginární bolest, všechny aspekty proměnlivosti momentálního vnímání okolního světa a pochopil význam všech trudomyslných myšlenek, které během komponování skladateli zřejmě motaly hlavu víc, než prázdná láhev ginu. Nakonec jsem byl s to se materiálem procházet ve dne v noci jako po svém domě, a to je něco, co mám u nahrávek opravdu rád – přehlednost. O to víc mě mrzí, že čím víc se snažím stejným způsobem dostat pod kůži albu třetímu, o to víc moje snaha přichází vniveč a nejsem s to správně zařadit ani každý právě poslouchaný úryvek, sloku nebo refrén. Ne proto, že by se soubor z ničeho nic upsal tématicky složitějším postupům nebo koncepčně nevyhraněnému tématu, ale proto, že se kompozice orientují na ploše jen několika málo nosných heavy riffů, troše zkresleného havraního skřeku a několika snadno

zapamatovatelných melodických motivů, které se k mé smůle během celého poslechu v zásadně nijak neodlišují a vzájemně ani neobohacují na úkor pestrosti, atraktivnosti, relaxace; vyloženě splývají. Jak se po první skladbě zdá být nahrávka barevná, rozvětvená, rozpustilá a spontánní, tak se po následujících skladbách zdá být jednoúčelová, minimalistická a svým způsobem i monotónní.
Největší problém nevidím v provedení čerpajícího z kořenů, které si čas od času sám rád připomenu, ale v pocitu ztráty vlastní identity. Pohádkově rozpustilé klavírní hříčky jsou kouzelné, stejně na mě působí i provedená bohatá symfonická aranžmá orientující se výhradně na klávesová provedení, ale abych měl pocit, že neposlouchám německý soubor, nýbrž CRADLE OF FILTH z dob prvních dvou velkých nahrávek, DIMMU BORGIR nebo dokonce DIABOLICAL BREED? Něco je špatně, a to něco je enormní náklonnost právě k těmto jménům, kterými se SUFFERING SOULS ve výsledku nechali vyloženě převálcovat.
Je to až k nevíře, ale po zajímavém a snad jen zvukově zaostávajícím předchůdci, přichází dnes již jednočlenný soubor se schématickým a hlubší smysl postrádajícím materiálem, jehož komplexita mi říká asi tolik, co náčelníkovi

rudých tváří pneumatické kladivo. Je příjemné, že mi dá materiál vzpomenout na mnohá velká jména, která stála na počátku žánru ještě v době, kdy se to v Norsku vzájemně vyvražďovalo a společnými silami spalovalo, ale aby z onoho výčtu dnešní autor vymazal jméno vlastní, to je pro mě zásadní.