„Jedni je nenávidí, druzí je milují.“ Tak přesně toto, tak často používané heslo, v rámci Suffocation neplatí. Znáte snad někoho, koho by tato živoucí deathmetalová (již) legenda urážela? Já tedy ne, a o nikom takovém jsem ani v životě neslyšel.

Aby taky jo. Suffocation ve svých počátcích přišli s něčím, čemu se začalo říkat slam, tedy hutný přitlumený akord, tzv. „džn“ (dejte si třeba jejich Liege of Inveracity, nebo Effigy of the Forgotten ze stejnojmenného alba), které seskládané do zrytmizovaného paternu dalo vzniknout i deathmetalovému slamming subžánru, který slam využívá ad absurdum - namátkou z něj vyberu Cephalotripsy, Devourment, Abominable Putridity (1 - 2) nebo naše Epicardiectomy. Ale samozřejmě jen o slamu, i když ty v jejich případě rozeznívaly okenice, Suffocation nebyli nikdy. Jejich muzika nikdy nepostrádala žánrový nadhled. Vždy sahala po techničtějších řešeních, měla masakrózní nástupy, v rovných, šlapavých riffech se vystřídalo několikero rytmiky a jejich melodika byla vždy jedinečná - přikroucená a ne nepodobná tech-deathovým kapelám. A pak je tu Frankův vokál.

Když se po bezmála deseti letech v r. 2004 Suffocation vrátili na scénu, byla tato událost s mnoha očekáváními nemálo komentována. Nakonec nám kapela předložila solidní Souls to Deny s parádně huňatým a obtloustlým zvukem, které je pro mě zpětně až nedoceněné, po něm přišlo stejnojmenné Suffocation, jež kapelu dle většiny jejich příznivců předvedlo již v plné parádě, ale nelíbí se mi jeho zvuk. Vlastně nejen ten, ale ušetřeme si čas. Jenže pak namísto definitivního hřebu do rakve, protože Suffocation ledasco naznačovalo, následovalo diskutabilní a také hojně diskutované Blood Oath, dle zatvrzelých fanoušků nejhorší album kapely vůbec. Oprávněně. I když tak černě bych to s ním neviděl (jen odmyslet fakt, že jsou to Suffo), ale že si z něj nepamatuji skoro nic, to o něčem hovoří. Rozhodně Suffocation vrátilo v čase. No a konečně tu máme důvod tohoto textu, nové album Pinnacle of Bedlam.

Album ještě nevyšlo a hned po streamu první skladby se objevují první superlativy, kde fanoušci oslavují návrat Davea Culrosse za bicí soupravu a s ním i nebývalou sílu. Taktéž ještě skoro ani nestihly zaschnout barvy na obalech (však album vyšlo 15.2.) a první recenze se již objevují. Tyto reakce oprávněně potvrzují kultovnost a legendární status Suffocation, kde jejich zarputilí fanoušci jeden od druhého nadšenost přejímají, živí ji a šíří entuziasmus z Pinnacle of Bedlam na všechny strany. A vlastně je i proč. Suffocation totiž nahráli výbornou – metalovou – desku, určitě nejlepší od svého návratu na scénu, jen jsem se do ní musel trošku proposlouchat. A zjistil jsem proč.

Může za to několik faktorů. Když jsem na konci předchozího odstavce dal do pomlček slovo „metalovou“, nebyla to náhoda. Pinnacle of Bedlam na mě působí dost přístupně, neřku-li hitově, je přímočařejší a také vůbec nejnasypanější. Za prvé: celé album zní jako naspeedovaný thrash zasazený do drážek spolků jako Severed Savior, Deeds of Flesh apod., čili hojně nadrbané kytary zasazené do technické US bdm formy. (To bude za tenhle příměr zas keců.) Za druhé: album ve svém tempu dost splývá a prvními poslechy ani pořádně nezaznamenáte, že dochází k posunu v tracklistu. Vlastně bych i řekl, že se lineárně pořádně neodlepí od podlahy. Za třetí: ne že by Dave Culross nehrál zajímavě, parád tu má plno (poslechněte si výplně Purgatorial Punishment), ale jeho bubnování je metalovější a oproti Mikeu Smithovi trošku méně překvapivé. Chybí mi houpavější groovy a více nečekanějších momentů. Ale jak píšu výše, album je přímočařejší (na dvou místech se tu najde i až crustově znějící pasáž), možná je to i tím. Trošku to zní, jakoby Suffocation s jeho příchodem zavedli určité předpisy a pravidla. Za čtvrté: produkce, s níž kapela v minulosti neměla málo problémů; už jen proto i zde Suffocation dodrželi svůj poslední zvyk přenahrání jedné skladby z produkcí pohřbené Breeding the Spawn na závěr alba (jeden z nej válů toho aktuálního). Ta je na novince celkově plošší, méně hutná a více do středů, ale zas tu je vše až fantasticky slyšet, a to včetně posledních rytmických detailů i samotné basy; zde je třeba pochválit finální mix. Produkčně určitě nejlepší deska kapely, ale svým moderním pohledem na zvuk zní, i pro některé nápady, corověji. Však u mixu stál Zeus, který přece jen víceméně stojí za metal/thrash/death-core spolky jako Bleeding Through, Carnifex, Chimaira, Revocation, Soulfly ad. Ale jako výraznější výtku bych toto nebral, konečně se tak kouzlo Suffocation zpřístupnilo i jejich posledním pochybovačům, jsou slyšet souběhy kytar i s basou, jen to není taková brutalita.

Takže ve finále jak? Namísto „vyhlášení války“ všem zatvrzelým Suffo-worshippers s nimi nakonec musím víceméně souhlasit. Suffocation udělali skvělou, jen z důvodů výše trošku splývavější desku, která snad až na „zpoloviny“-blbost My Demise nepostrádá úderné i rychlé pecky s dostatečně silnými nápady (Cycles of Suffering je mrda, potěšila netradiční Sullen Days), které při troše času u poslechu nakonec fakt zůstávají v hlavě. Jejich muzika nadále nepostrádá žánrový nadhled, sahá po technických řešeních a v rovných, šlapavých riffech se střídá několikero rytmiky, byť výrazněji kovotepecké. Sice tu nenacházím tolik masakrózních nástupů jako v minulosti, ale jejich melodika je stále svá a celková podoba alba tentokrát asi nejblíže období z Despise the Sun. A pak… pak je tu ještě Frankův nezaměnitelný diktát.