Suicidal Tendencies jsou obecně považováni za nestory hardcore punku, jak ale víme, dávno již nejsou čistou esencí tohoto stylu. Během své kariéry prokázali úctyhodnou schopnost posunout hranice tohoto žánru směrem mnohdy až nevídaným a díky svým instrumentálním schopnostem oslovit mraky lidí zajímajících se nejen o HC, ale obecně o „kytarovou“ hudbu. Není tedy divu, že novinku 13, která vychází 13 let od posledního Free Your Soul and Save My Mind, nedočkavě vyhlíží kde kdo a očekávání jsou vysoká.

No, nebudu to natahovat a hned na začátku zahlásím, že ST nezklamali a při studiovém comebacku svůj standard udrželi. Je cítit, že si kapela opravdu záležet a snažila se udělat maximálně pestré, zábavné a zároveň instrumentálně namakané album. Během hodinky zazní více méně vše, co jsme od kapely během třicetileté kariéry slyšeli. Svižný hardcore-punk, thrashmetalové kytary a sóla, skočný groove-crossover, ale i měkčí, melodické momenty. Potěší i zvuk, který je průrazný, ale zároveň krásně čistý. (Nepamatuji, kdy jsem u podobně nářezové muziky slyšel takto pěkný souzvuk basy a kytary).

Začátek kolekce je pěkně od podlahy a úvodní tři svižné kusy (především vypalovačka This Ain´t No Celebration) naznačují, že by deska mohla ubíhat v duchu Still Cyco, anebo Freedumb. To se ovšem neděje. Spolu se čtvrtou God Only Knows Who I Am (mj. výborná pecka) totiž nastupuje volnější tempo, a to až na dvě výjimky vydrží až do konce. Album jako celek tak není ve finále tolik o tom hardcore-punku a inklinuje spíše k náročnějšímu a propracovanějšímu vyznění a své kvality odkrývá zvolna. Je na něm hodně zvratů, sól, nechybí samozřejmě tradiční baskytarové parádičky ani moje oblíbené specifické Suicidal funky-jazzy pasáže. Zkrátka obsahuje spoustu muzikantských fines, ale není to žádný složitý a přepidlikaný uširváč. V první řadě je to stále příjemná muzika, která příkladně šlape. Je zde i přehršel momentů, které by dle mého pasovaly spíše do repertoáru kapelního alter ega jménem Infectious Grooves (zejména kusy Who´s Afraid nebo Till My Last Breath). Ovšem z mého pohledu to není vůbec problém, spíš naopak.

Zajímavostí bezesporu je, že v sestavě chybí kytarista Mike Clark, který složil podstatnou část staršího repertoáru a spolu s leaderem Cyco Mikem byl jediným členem, který ještě pamatoval začátky v osmdesátých letech. Když jsem po důvodech jeho zmizení pátral, nalezl jsem pouze informaci, že si dal pauzu na zotavenou po incidentu, který se přihodil na koncertě v Santa Cruz v březnu 2012 a po té již do kapely zpět nenaskočil.

Hlavním kytaristou je tedy nyní Dean Pleasants, který je ovšem členem Cyco Family taktéž nemálo let (poprvé se objevil již v roce 1991, kdy s Muirem dával dohromady právě výše uvedenou crazy-funky-punky „bokovku“ Infectious Grooves) a ten spolu s nováčkem Nicem Santorou dokázal Clarka ve studiu nahradit. Tedy alespoň instrumentálně. Jestli je tomu tak i skladatelsky, těžko říct, neboť skladby vznikaly 13 let a je tedy více než jisté, že v nich má prsty ještě i Clark.

Pravda, 13tka ve finále není Lights Camera Revolution, ani Freedumb (podle mého nej Suicidal ever) ale ani skvostné, odlehčené Art of Rebellion, i když je vlastně svým způsobem takovým jejich průnikem. Připouštím, že některé skladby jsou možná místy drobet těžkopádné, ale pozor, při srovnání se všemi alby z diskografie novinku stále vidím v té lepší půlce.

Album má dobré flow, střídají se na něm úderné vypalovačky s těmi kompozičně složitějšími, členitějšími kusy a nenudí. Jako vždy není jednoduché ho jednoduše stylově zařadit, ale o to v případě ST samozřejmě až tolik nejde. Většina z vás stejně asi ví, o čem tato kapela je, a to se nijak zásadně nemění. Podstatný je z mého pohledu ale fakt, že Suicidal Tendencies jsou stále na scéně a neztrácejí ani po třiceti letech formu. Stále mají co říct, stále jsou osobití, zajímaví, a i když svá nejlepší alba s novinkou 13 nepřekonali, stále ční nad valnou většinou konkurence.