Znáte Godsmack? Dle mého názoru velmi průměrná rocková kapela, z jejíž diskografie mě žádná položka neuchvátila bez výhrad a celá. Nicméně disponuje několika nezapomenutelnými hity a především zpěvákem, co svým chlapáckým projevem může evokovat třeba Jamese Hetfielda. Informaci (podanou kupodivu ve vší skromnosti a bez nafouklé reklamy), že tenhle potetovaný frajer bude točit sólové album, jsem ignoroval – co taky čekat od dobrého zpěváka průměrného bandu? Jenže pak jsem viděl na Last.fm tagy a podivil se. Zastyděl jsem se za své předsudky a jal se Ernovo dílo opožděně zkoumat.

Žádný rock – to byl šok (dokonce se to rýmuje). Vykrádání Godsmack se překvapivě nekoná, Erna vykazuje tolik potěšujícího sebevědomí, že sebral odvahu udělat věci po svém a zcela jinak. Nikoli bezezbytku originálně, protože první jméno, které vás při poslechu Avalon udeří do uší, bude Dead Can Dance; nicméně tito velikáni jsou už hezkých pár let mrtví a pohřbení a z jejich hrobky je dovoleno krást. Chytrý Erna navíc cílí na úplně jiné publikum – hraje za sebe a on je Godsmack, hádám tedy, že chce Avalon prodat především americkým skejťáckým rockerům okolo puberty, kteří jsou příliš mladí, aby znali ne-metalové legendy, a zároveň tíhnou ke kýči fantasy, kterým je deska dočista prosáklá.

Rozeberme si tedy použité prvky a všímejme si pro snazší představu podobností a rozdílů oproti DCD. Klávesy jsou řádně patetické, ale to nemějme Ernovi za zlé; on se nesnaží o autentické etno, on je stejný kolotočář jako většina autorů soundtracků – chce nadchnout velkolepostí, prvky world music používá jen v té míře, v jaké zůstávají pochopitelné pro konzumenta ze Západu a lechtají jeho cit pro epičnost. Hlasy: Sullyho chraplák (občas zkouší pět výše než v domácí kapele, aby ukázal, že je citlivý) je v hojné míře doplněn plným hlasem jisté Lisy Guyer – místy jako by člověk slyšel jinou (božskou) Lisu a (neméně božského) Brendana. Duety jsou skvělé, pravda, na hranici kýče, ale dokáží nadchnout. Zpět k hudbě: správného tribal efektu nelze docílit bez pořádných bicích okořeněných milionem perkusí – to působí tak orientálně! Na post správce všeho, co má blány (nekonotujte), si Erna pozval člověka z DCD. Proto není divu, že se i na Avalon spustí rej srovnatelný s Toward the Within. V některých skladbách hraje prim piáno, instrument všech romantiků.

Texty jsou jednoduché, skvěle srozumitelné i pro tuzemského posluchače, do sebe (osoby autora desky) zahleděné. Proč ne, když pod svým jménem natočím sólovku, jde především o ego. Bouřlivák Erna se zde překvapivě melancholicky zamýšlí nad smyslem života (refrén v nejdelší, nejlepší a nejvíce gradující skladbě 7 Years) a rozebírá své údajné hříchy (Sinner's Prayer - zřejmě cítí vinu, že propadl čertovým obrázkům, vedle hudby se totiž věnuje na profesionální úrovni také pokeru).

Možná to vypadá, že si z desky Avalon dělám celou dobu legraci a snažím se čtenáři vnutit, že je to komerční shit. Není to tak. Deska pouze není žádné „vyšší umění“ pro intelektuály, není to ani nic objevného, což však nijak nesnižuje její kvality jakožto zábavného dílka; je mnohem lepší než cokoli, co kdy Erna vytvořil v Godsmack. Méně zkušené posluchače snadno překvapí a uchvátí, ti ostatní určitě ocení alespoň řemeslné mistrovství, s jakým byl kýč zkrocen do laskavé, přijatelné podoby. Tímto sólovým albem dělá zpěvák čest svému jménu a člověk, objeví-li v sobě „fantasy“ náladu, má o zvukovou kulisu navíc.