Nejdříve nenápadné šumění, pozvolně sílící v hučení. Hučení ledového větru, jenž nelítostně cloumá s rezavým kusem plechu, bezvládně kmitajícím v jeho mohutných poryvech. Už se pomalu stmívá a vy stojíte sami uprostřed zpustlého města, uprostřed zapadákova, jehož opuštěné a zchátralé ruiny vám zlověstně hrozí a upomínají na vaši vlastní ztracenost a samotu. Uprostřed města duchů....
Takhle ponuře se rozjíždí skladba Plague of Butterflies ze stejnojmenného disku, který si pro rok 2008 připravila šestice Swallow The Sun. Toto EP ve svém nitru skrývá v podstatě jen a pouze tuto jednu skladbu, přes půl hodiny dlouhý opus, rozdělený do tří koncepčně provázaných částí. Původně byla hudba zde obsažená určena pro spojení do jakéhosi originálního scénického projektu, z kterého ale nakonec, jak tomu tak chodí, sešlo a vychází tedy jako oficiální počin skupiny.
Chroničtí melancholici z Finska tu nepřinášejí nic nového, nikam se překotně neposouvají, ani nezačleňují do své tvorby nic dříve neslyšeného, ale i přesto přichází na pulty obchodů s (jak je jejich zvykem) výjimečně silným materiálem, potvrzujícím jejich vůdčí pozici v doommetalovém žánru.
Plague of Butterflies není skoupá na silný příběh, ani častou změnu nálad, pro Swallow The Sun tak není problém vtáhnout vás do svého světa majestátními melodiemi, zneklidnit vás preludiem na piano, poté vás vláčet a nechat se zmítat mezi drásavými riffy poháněnými dvojšlapkou a hned na to vás vyplivnout do tichého bílého rána za zvuku utěšujících vybrnkávaných tónů, kdy máte pocit, že to všechno byla jenom zlá noční můra... Omyl. V tom největším zklidnění smyslů cizí ruka rozčísne nejen struny, ale zároveň s tím i vaše vnitřnosti a za doprovodu syrových kytarových kil, úderů do bicích a šíleného řevu jste v tom děsivém víru znova, tedy přesněji řečeno vaše bezduché tělo. Trefil vás totiž šlak. Dramaturgická rafinovanost je zde asi největší zbraní těchto temnomyslných Finů a podíl na tvorbě skličující atmosféry si rovnoměrně rozdělují všechny nástroje, přesto nelze nevyzdvihnout harmonickou spolupráci mezi kytarami a klávesami, zhusta využívajícími spoustu záhadných a tajuplných zvukových rejstříků. Zvláštní poklonu bych pak vystřihl hrdlu Mikka Kotamäkiho a jeho hlasovým kreacím, které nabízí škálu hlubokých a mohutných hrdelních growlů (nejpoužívanější), civilního zpěvu, deklamací i řízného blackového skřehotu.
Díky všem výše zmíněným prvkům je pak Plague of Butterflies spolu s tři roky starým Ghosts of Loss zřejmě nejzoufalejší nahrávkou Swallow The Sun vůbec (zde myšleno samozřejmě v pozitivním slova smyslu). Vzhledem ke své náplni nedoporučuji poslouchat při usínání a už vůbec ne o samotě, potmě, o půlnoci…